Popíšu moji osobní ! zkušenost.
Bydlely jsme asi 300 m od utajeného azyláku (ve sklepě). Otec permanentně několik měsíců psal na můj mobil, že dítě nepatří mně, že mne nemá zajímat, jestli a kdy znovu dítě přijde za mnou. K převzetí dítěte na první návštěvu po několika měsících(předtím nejevil zájem, hrál na to, že má s dítětem ode mne zákaz styku, ač jsem ho neustále týden co týden zvala) si pozval právníka a jeho družku. Vytrhl mi dítě z náručí bez bot a léků, které mělo na víkend nachystané. Právníkova přítelkyně se na mne snažila zavolat psychiatrickou pomoc - sanitku - naštěstí marně, usoudili, že jsem v pořádku Při příští návštěvě jsem prosila azylový dům, aby nás přijal. Měla jsem dokonce "známosti" - nenašlo se jediné místo ve Středočeském kraji (jsem z Prahy).
Člověk si prostě musí pomoci sám. Odmítla jsem se bát. Další únos se konal až za půl roku. Teď už to vzdal. Otázka o které píšu není ovšem o tom, zda dítě má mít matku i otce - to je nezpochybnitelné - otázka je, jak se ti dva rodiče mají k sobě a dítěti chovat.