Jak už psala Ilona, byla jsem to stejné. Ve školce seděla bokem a sledovala děti, nicméně byla jsem úplně nadšená, že tam jsem. Ve druhé třídě jsem donesla poznámku "nebaví se spolužáky", až v páté jsem začala jaksi komunikovat s ostatními a v osmnácti se všechno zlomilo a jsem přesný opak. Naši, babička i teta do mě vždycky žduchli ať pozdravím, odpovím ...
Neříkala vám třeba proč nemluví? Dala bych na intuici jak se jeví vám. Najděte jiného psychologa. Asi bych ji pořád chválila jak pěkně mluví, jak se ostatním líbí, jak je šikovná. Nenutte ji mluvit ani nestrkejte mezi děti, jestli nechce. Nedávejte jí žádný příklad (já měla mladšího vééééélmi šikovného bratra, který se ničeho nebál, nikdy nestyděl a všechno vyřídil).
Určitě bude líp. Aspon víte, že mluví .