třeba je tvoje dcera stejná jako já. byla jsem na tom stejně. ještě dlouhou dobu i na základní škole. tam jsem si našla jednu dvě kamarádky, se kterýma jsem byla schopná komunikovat. jinak ne. pamatuju si svoje pocity dodnes. tak strašlivě jsem se bála a styděla cizích lidí (ale i těch, co jsem potkávala denně, třeba sousedů a kamarádů našich), že jsem je ani nebyla schopná pozdravit. mě osobně tedy strašně vadil přístup mých rodičů, kteří na mě vždycky hned spustili a ječeli, jak že se to chovám. přede mnou s těma lidma mluvili, jak jsem nemožná, že mi to pořád říkají a já nic apod. strašně mě to sráželo a já byla čím dál tím víc zaražená. podle mě to chce čas a silnou podporu rodičů a chválení za každý byť jen pokus otevřít mezi lidma pusu a něco říct.
samo,že to může být nějaký jiný problém než přílišná stydlivost. nejsem psycholog. ale píšu, co jsem měla já a vlastně dodnes mám. jen už to umím maskovat a chovat se společensky, čili zdravím a odpovídám na dotazy