Ano, Heleno, očividně jsme se neshodly na pojmu teatrálně. Tím myslím, že nestačí hovínko jenom zvednout a dát ho do nočníku, aniž by si toho dítě všimlo, ale že u toho musíš přehrávat. Něco jako "No podívej, cos to tady udělala? Hovínko, správně! A víš, kam patří? Na zem ne! Buď do plínky nebo na nočník. Pojď, dáme ho tam spolu."
Takové jednání já osobně nazývám teatrálním, v normálním případě bys u toho určitě neměla tolik keců, prostě bys bobek zvedla, vyhodila a konec. Ale tak malé dítě k tomu potřebuje divadlo.

Jinak jsem ještě přemýšlela nad tvým přirovnáním naschvál se počůrávajících dětí a zkušební dobou v práci. Opravdu si nemyslím, že je to totéž.
Vezměme si příklad - zaučujou mě v práci a řekli mi, že když bude nějaký problém, musím zmáčknout červené tlačítko, aby mi PC nevybuchl.
Pokud já tlačítko včas nezmáčku a přijde mě někdo zkontrolovat, obvykle mu odpovím "Jéé, červené tlačítko, já jsem tele, fakt jsem na to úplně zapomněla" anebo "Jo aha, já jsem mačkala modré, tak to se omlouvám, příště si to zkusím zapamatovat".
V mém příkladu čůrajícího chlapečka by ale moje odpověď zněla spíš takto "Ano, já vím, že jsem výbuchu mohla zabránit tím, že zmáčknu červené tlačítko, už jsem to tak dokonce desetkrát udělala, ale teď se mi zrovna nechtělo zvedat pravou ruku, tak jsem to nechala vybouchnout".
A o tom celé ty moje příklady jsou. Kdo chce, pochopí, kdo ne...má smůlu. V konečném důsledku budou všechny děti jednou chodit normálně na záchod, schválnosti a zlomyslnosti je ale třeba nepřehlížet.