Zasjaj, taky se neočekává, že každá matka bude uctívána zvlášť. Neočekává se, že každý muž, který odvleče balík s minerálkami do patra a vymění žárovku, bude uctíván, přesto tady voláte po potřebě právě toho schopných mužů.
Dokud bude společensky ceněno jako dobrá frajeřina někoho zbouchnout a poté (možná a s výhradami) tu a tam dle svých možností přispět na takto vzniklé dítko, situace v otázce toho, že žena prodělává, se nezlepší.

Já neočekávám, že mi někdo zatleská za to, že se povaluju doma a středpbodem mého světa je bábovka, ani nečekám, až zvednu línej zadek a půjdu si vydělat na novou televizi, protože se stará rozbila, že se dočkám potlesku. Mně osobně je to totiž vážně jedno, jenomže já naprosto postrádám potřebu se někam začleňovat. Vycházím z toho, že většina lidí tu potřebu prostě má a se začleněním očekává jako odměnu i jisté ocenění a uznání svého počínání.
Jde vcelku o to, že by lidé neměli být vyčleňováni proto, že se zrovna nejdou strhat se svým začleněním do lajny.
Třeba v tom smyslu, že udeří třetí rok života dítka a matka musí mazat splnit svou společenskou povinnost padat někde za pult, či se věnovat kosmetice podlahových krytin, aby dosáhla takzvaného naplnění. Nějak se jí už nikdo neptá, jestli je naplněná, automaticky se očekává, že jo, když jí to už někdo takhle pracně a za cenu obětí vybojoval.
Nic proti, ale ne každý musí nutně stát o výsledek toho boje.
Uznání není plácání po rameni, uznání je to, že bereme projev osobnosti jako samozřejmé právo, není li v rozporu se zákonem a není nutno to pranýřovat.