Být svobodnou matkou není tragédie, naopak. Není to procházka růžový sadem, to Ti povídat nebudu, je to těžké. Finančně především (alespoň pro mě bylo). Ale v životě a nikdy bych toho nelitovala. Taky jsem byla hodně mladá, když jsem porodila prvního syna, bez přítele, bez jeho alimentů, bez všeho. A i když můj syn nikdy nepoznal (a pochybuju, že někdy pozná) svého biologického otce, nikdy mi nevyčetl to, že se narodil. Zato kdyby tehdy šla na potrat, vím, že bych to vyčítala já sama sobě. Mě to tedy nenapadlo ani na minutu, prostě bych nikdy nikdy nemohla, i když jsem k tomu byla hodně tlačena svou maminkou a svým tehdy dost špatným zdravotním stavem.
Ale uzdravila jsem se, maminka byla nakonec moc ráda, Matěje milovala a absolutně si nedovedu představit nemít jej¨
Bydleli jsme spolu sami dva v garsonce o dvaceti metrech, neměla jsem ani na dětskou postýlku, a přesto tahle léta považuju za jedny z pro mě nejkrásnějších. I když to může být tím, že se člověk postupem času pamatuje už jen to hezké

Každopádně příteli to řekni, třeba zareaguje úplně jinak, než tehdy "ten můj"... A přeju Ti hodně štěstí