Renčo, to já dodnes nechápu jaktože mé čtyřleté dítě akceptovala usínání ve svém pokoji, když já sama spím nerada a jsem štastná, že mám v posteli manžela

Navíc dítě ve třech měsících nepřemýšlí tak jako starší dítě, nemluvě o dospělém člověku, zrak taky ještě není úplně perfektní; po devíti měsících které strávila v nejužžším kontaktu s tebou tě potřebuje.

A to co tě potěší - moje dítě usnulo jen v náručí a jen za chůze, v podstatě se nedal položit, někdy ani spící ne.. vyřvat jsem ho nikdy nenechala.
Vyslechla jsem si toho hodně, hlavně od rodiny - "známé" jsem si do bytu nezvala ani jsem neměla potřebu chodit k nim.
Od půl roku jako když utne, z dítěte je sluníčko, klidné, rozhodné, sebevědomé, přitom citlivé k ostatním dětem. Takový je dodnes.
A od té doby poslouchám od rodiny "jaké mám štěstí že mám hodné dítě". Ale já si myslím, stejně jako moje détská lékařka, že je to tím že získal maximální jistotu dokud ji vyžadoval.

Matějček říkal, že co si neodnosíme do roku věku dítěte, budeme nosit celý život. Tak nos v klidu .. .. s láskou.. a vrátí se ti to!