Já bojovala s anorexií a pak s bulimií 16 let (od 14ti) a byly roky, kdy to se mnou bylo vážně dost zlé. Pak jsem potkala svého muže, hrozně se zamilovala, otěhotněla... a ono to kupodivu nepomohlo - zvracela jsem dál. Teprve narození dcery mi TAK překopalo život, že mě zvracení zcela opustilo, i chutě na něj. Bohužel ale musím přiznat, že se dostavily poporodní deprese, a to tak že naprosto katastroficky. Teď jsem už cca 3měsíce na antidepresivech a je mi skoro nádherně. Podotýkám, že manžel mě pořád moc miluje (nás obě) a nikdy nepolevil. Asi to opravdu souvisí s depresivními sklony v povaze.