Když moje děti byly malé, též viděly různé bytosti a bály se. Domnívám se, že důvody strachu byly u každého jiné. Nejstarší syn se bál, že doma v záchodě je vodník, v tomhle případě naprosto přesně vím, kde k tomu strachu přišel. Hlídala ho babička a nechtělo se jí chodit za ním na záchod, byly mu asi tři roky, tak mu prostě řekla, že je tam vodník a kluk chodil výhradně na nočník. Doma jsem mu vysvětlila, že ve 4. patře vodník být nemůže, neprolezl by těmi trubkami
. Horší to bylo s chlupatými věcmi (čepice, límec z kožešiny) a plyšáky. Při pohledu na některé měl doslova záchvat řevu. Dodnes nevím, co viděl, ale nikdy by si např. neoblékl flísovku (už je mu 23let). Náš prostřední se od dvou let bál čerta, trvalo to nejmíň do dvanácti, a mám podezření, že mu čertík není milý ani dnes, kdy už je též dospělý. Když k nám v jeho dvou letech přišel Mikuláš s čertem tak jen z pohledu na ně měl hysterák. Od té doby jsem dětem podobné kratochvíle nedopřála. Raději. Dcera pro změnu jako malá vídala "zeleného medvídka", na zahradě. Pokud do těch míst šel manžel sekat trávu, řvala tak dlouho, že toho raději nechal. Pro tohle prosté vysvětlení nemám, asi opravdu viděla nějakou bytost, kterou my dospělí už nevidíme. Chce to čas, nějakou fintičku na vysvětlení a zahnání a rozhodně se vyvarovat strašení.