Natanelo, to víš, že jsem tu odvahu hledala taky hodně dlouho, ale dala jsem sama sobě ultimátum, že chci, aby malý viděl matku než půjde do školy, což bylo právě vloni o prázdninách, takže mi ani nic jiného nezbylo
Byli jsme spolu jen sami dva, ostatní jsme nechali ve městě. Něvěděla jsem, co uvidíme a nechtěla jsem, aby mu někdo z dětí třeba ve vzteku něco na toto téma škaredého pověděl. Věděli jsme, že biorodina žije ze sociálních dávek a mají doma další 4 děti. Nejvíc z toho byla vedle asi jeho matka, hleděla na něj jak na svatý obrázek, ptala se jak se má a taková ta společenská konverzace. MAlý seděl vedle mě jak přikovaný, styděl se a odpovídal ano - ne - nevím. Nejvíc jsem toho asi nakecala já a sociální pracovnice, tu jsme měli s sebou. Šla k nim nejdřív sama, že jsme přijeli a jestli můžeme jít dál. Když to vezmu po roce, tak syn se asi 2x zeptal, jestli se někdy pojedeme podívat tam jak měli tu velkou televizi a koťátka před domem. Když jsem se dělala, že nerozumím, tak to popsal ještě dál, až mi to jako došlo, ale neřekl přímo, že chce za mámou a stačilo mu jen přikývnutí, že někdy jo až pojedeme kolem (bydlí od nás 400km), oni ač chtěli psát dopis se neozvali.
Když jsem tam seděla, přestala jsem mít strach a obavy, že bychom mohli o syna někdy přijít. Seděla tam mladinká žena, ve tváři bylo vidět, že to nemá jednoduché a je ráda, že zvládá děti co má doma a je spokojená, že její syn se má dobře.
Teď znovu sbírám odvahu ......... na kontakt s tetou Kamči a Toma .