Lizzie, sice ti nepomůžu, ale momentálně to mám stejně. Jak se mi přehoupla třicítka, cítím se na sto let, připadá mi, že sem nic nedokázala, nic nevytvořila, k ničemu skvělýmu nepřispěla a říkám si, na co tady sakra jsem. Vidím spoustu možností který jsem měla a nevyužila je, a teď mi na to připadne pozdě. Štve mě, že "se musím zařadit", šlapat jako hodinky, chodit do práce každej den, vydělávat peníze, štve mě že musím nakupovat, že musím vařit, uklízet. Říkala sem si, že s tím sem měla být přece dávno smířená, každej kolem mě je, a nevypadá to, že by to někomu vadilo. Vím, mám krásnou dceru, a jsem za ni moc vděčná, a ona je to nejlepší co se mi vůbec v životě povedlo. Takže takový moje vzdychání je tady v podstatě rouhání, ale momentálně to prostě tak cítím.