A pokud je to ooopravdu tak nebezpecny tak jsem u ni


No, já právě u něj nejsem - od mala se syn učí, že má dělat jen to, na co sám stačí, že nemá za zadkem nikoho, kdo ho bude chytat, až se vrhne střemhlav z prolejzačky. Tím si zajišťuji, že nemusím být neustále 100% ve střehu, když jsme venku, protože vím, že on ví, kde má hranice a zná svoje schopnosti a limity. Když zkouší limity překonat, zavolá si mě na asistenci, když to jde, zkusí to pak sám, aby si potvrdil nové posunutí svých limitů, když se v tom necítí dobře, zase mě požádá o pomoc (třeba se slezením) a zkusí to sám až za nějaký čas... Dává nám to oběma velkou svobodu, zvláště, když se musím starat o malou, která potřebuje zatím moji pozornost a ochranu víc, protože se teprve učí chodit a učí se poznávat svět. On tak díky tomu není omezený jenom na to, jestli já mám zrovna čas být s ním venku a dohlížet na něj. Zrovna tak se mohu spolehnout na 100%, že nevletí do silnice, že na kolečku vždy zastaví u obrubníku apod. Ví, co by se stalo, kdyby vletěl po auto - vysvětlili jsme si to tebou zavrhovaným způsobem a x-krát dokreslili přejetým ježkem či sraženou kočkou na silnici... Bohudíky za to, protože vycházky jsou díky tomu v pohodě pro všechny, on může jet na kolečku, může jezdit rychle klidně 30 metrů přede mnou, protože oba víme. Zrovna tak ho v klidu můžu pustit s kýmkoli na procházku, protože jsem si jistá, že poslechne a nebude se trhat či vrhat do nebezpečí (které nemusí dotyčná osoba nejsa s dětmi denně vůbec postřehnout předem jako nebezpečná).