Jsem ze dvou dětí a vždycky jsem chtěla dvě
. Bratr je o rok a půl mladší a rozuměli jsme si až v osmnácti. Možná to byl malý věkový rozdíl. Nám se druhé narodilo pět a půl roku po první a dceři jsme dali nejlepší dárek
). Byla úplně nadšená. Někdy je i teď
). Vzhledem k tomu, že mi připadá, že je na to skoro stejně jak ten malý, tak si vyhrají
). U dvou dětí mi přijde nejhorší řešit jejich spory a tahnice a věčný řvaní a hádání. Ale samozřejmě nevím, jestli to tak je všude. I když si občas nadávám co jsem udělala (teda ne sama a jaksi náhodou
), tak bych i teď do druhého šla
.