Mila Milo,

bohuzel, i mne se podarilo neco podobneho.

Je mi třicet let, mému muži čtyřicet. Po dvou letech snazeni se nám splnilo vytoužené, velmi, velmi očekávané přání - čekala jsem miminko.
Asi si dovedete predstavit tu radost. Uz jme moc nedoufali, ze to pujde "normalni" cestou..

Těhotenství se vyvíjelo dobře, já jsem neměla vůbec žádné potíže. Všechna vyšetření až do cca 21. týdne byla také bez problémů a tak jsme se s manželem těšili na náš nový přírůstek. V pořádku byla rovnež všechna UZ vyšetření i vyšetření krve v 16. týdnu. Ve 22. týdnu jsem absolvovala screeningový ultrazvuk a zde nám poprvé paní doktorka sdělila, že miminko tak úplně v pořádku není. Na danou délku těhotenství mělo podle ní velmi malou hlavičku. Doporučila nám tedy další ultrazvukové vyšetření na specializovaném pracovišti.

Musím říci, že nás to velice vyděsilo a tak jsme se okamžitě odebrali do motolské nemocnice. Tam na ultrazvuku podezření paní doktorky jenom potvrdili - hlavička odpovídala 17. týdnu těhotenství. K ultrazvukovému vyšetření byl pozván i primář gynekologicko-porodnického oddělení. Musím říci, že ty desítky minut strávených pod ultrazvukem mi připadaly jako nekonečné hodiny. Pan primář nám pak na rovinu řekl, že s něčím podobným se opravdu nesetkal. Hlavička plodu byla nejenom menší, ale navíc mozkové blány se nevyvinuly tak jak měly, miminko nemělo úplně vyvinutou lebeční část hlavičky, k tomu zjistili oboustranný rozštěp rtu a později i drobnou srdeční vadu. Pan primář se náš okamžitě ujal, vše vysvětlil a také nás zavedl na genetické oddělení, kde s námi paní doktorka dala dohromady genetický rodokomen (žádná genetická vada se ani v jedné rodině nevyskytuje). Jako další potvrzení diagnózy nám byla doporučena magnetická rezonance a také odběr plodové vody. Všichni nás již však pomalu směřovali k tomu, že nejlepší řešení v tomto případě bude ukončení těhotenství.

Magnetická rezonance opravdu potvrdila špatný vývoj plodu a my s manželem jsme již v podstatě byli rozhodnuti těhotenství ukončit. Poslední vyšetření, které nás ještě čekalo, byla přávě amniocentéza. Vyšetření plodové vody však trvá 14 dní a já byla vlastně ráda, že finální rozhodnutí o ukončení těhotenství padlo již po té magnetické rezonanci. Opravdu už jsem se nechtěla trápit dál a v tu chvíli už jsem chtěla mít celý zákrok za sebou.

Myslím, že nemusím nikomu vyprávět jaké pocity při tomto rozhodnutí žena má, obvzlášť, když to bylo mé první těhotenství a my se na miminko opravdu tak těšili. Samozřejmě i mě napadlo, že bychom mohli mít i dětátko postižené. Ale když jsme to opravdu s manželem vzali celé z jedné strany, z druhé strany, jsem přesvědčena, že jsme učinili správné rozhodnutí. Zkušenost s postiženými dětmi mám sice jenom krátkou (původním povoláním jsem dětská sestra a praxi jsem si o jedněch prázdninách odbývala i v ústavu pro mentálně a tělesně postižené děti). Ale právě proto, že ji mám, nedovedu si představit, že bychom chtěli na svět takto postiženého drobečka přivést.

A proč to celé vlastně píši? Nedovedu si představit šok, který bych zažila, kdyby na vady plodu nepřišli lékaři včas. Nyní čekáme na výsledky amniocentézy a výsledky vyšetření plodu. Podle těchto závěrů budeme postupovat při dalším těhotenství. Co však vím již teď je, že pokud se na mne štěstí usměje a budu se moci radovat z dalšího těhotenství, určitě první věc, kterou budu chtít podstoupit, bude právě amniocentéza, která opravdu co nejpřesněji určí, zda miminko je v pořádku. Nedovedu si představit, že bych celých devět měsíců žila ve strachu, co když to tak není. Když člověka jednou potká něco takového, vždy zrníčko pochybnosti zůstává...

Vím, že ne všichni s mým rozhodnutím a názorem souhlasí, ale já přesto musím říct, že jsem velice ráda, že medicína umožňuje rozpoznat špatný vývoj plodu již v průběhu těhotenství a žena má tak právo rozhodnout o osudu svého potomka. Všichni si přece přejeme krásná a hlavně zdravá miminka.

Hanka