Moje dcera byla taky uřvaný dítě. Dnes je jí 20 let. Bylo to sní hodně těžký, přesně jak popisuješ. Nikdy nebyla nemocná, alergii neměla, Vojtovku jsme necvičili. Ale byla na mě hodně fixovaná, nespala, přes den vůbec, v noci se budila do 4 let vždy po půlnoci a ve 3 hodiny, nemohla jsem jí dát hlídat, byla stále se mnou. Nechtěla ani do školky, dala jsem jí tam, přestala mluvit, tak po 3 měsících skončila a byla dál doma, do první třídy jsem musela chodit s ní, bála se ve třídě, nechtěla chodit sama na záchod, domluvila jsem se s paní učitelkou, že tam budu prvních 14 dnů chodit s ní až do třídy, zvykla si, ale velmi pomalu, nechtěla chodit na obědy, vyzvedávala jsem jí hned po škole a obědvala doma. Byla jsem na mateřský, tak to šlo. Dcera nechtěla jezdit ani na školy v přírodě, nakonec jela ve 3.třídě, ale protrpěla to tam. Nikdy nejezdila na tábory, až kolem páté třídy začala chodit s mladší sestrou do skauta a jezdit na skautský tábory. Pomalu se osamostatňovala, ale ve srovnání s ostatními dětmi jí to šlo velmi pomalu. Nyní už je to všechno za námi, je naprosto samostatná, studuje VŠ a spoustu věcí z dětství si ani nepamatuje. Lehký spaní má ale i dnes, musí spát sama, jinak ji ostatní budí. Chce to hodně, hodně trpělivosti a spíš se připravit na to, že se to jen tak brzy nesrovná. Přeju hodně sil!