Mám podobnou zkušenost. Manžel mi ihned při našem seznámení řekl o svém zdravotním stavu a o tom, že je to bohužel dědičné. Takže mi to řekl hned. Ale on k tomu přistupoval jinak. Věděl, že děti chce, ale NIKDY by nedopustil, aby musely zažít to, co on. Tj. celé dětství a dospívání po nemocnicích a lázních a vyhlídka na ne extra aktivní stáří. Jen pro představu - má postižené ruce a nohy, díky lékařům chodí (zatím), pracuje. Žijeme normální život, ale víme, že to není takto "bezproblémové" asi navždy.
Teď se znovu vrátím k tomu NIKDY. Věděl jasně, že jestli někdy bude mít děti, nechce být biologickým otcem a vědomě předávat tuto vadu dál. TAkže jsme se rozhodli (a lékaři to bylo 100% doporučováno) pro umělé oplodnění dárcem. Máme dvě zdravé děti a třetí by mělo přibýt každým dnem.
Manžel je šťastný,že naše děti nezažijí to, co on a jeho sestra.