Když má člověk nějaký zdravotní problém, ještě to samo o sobě nevypovídá nic o tom, jestli je/bude nebo není/nebude šťastný. To je spíš odvislé od toho, jak je na tom psychicky, jestli dokáže vidět štěstí i přes handicapy, jestli v rámci svých možností dokáže ze života vykřesat (téměř) plnohodnotný život.

Mladí, zdraví, úspěšní lidé mají myslím pocit, že zdravotní problémy se jich netýkají, že jsou a budou stále zdraví (také jsem si to myslívala). Obzvlášť když si najdou energii, čas i peníze na zdravé stravování, sport, zdravé životní prostředí, a zvlášť když navíc se ještě vědomě vyhýbají klasickým "chybám" jako noční flámování, alkohol, cigarety, přejídání, stres... Jistě, ta pravděpodobnost zdravotních potíží je pak nižší, ale náhoda je blbec (nezaviněná autonehoda), a život se s námi moc nemazlí. --- Neboli mě život naučil, že není zcela prvořadé "být zdravý", ale umět žít tak, aby se člověk nesložil, když zdraví neslouží jako dřív (ale to neznamená, že to umím ).

Hodnota - lidského - života není v tom být perfektně zdravý, fit, krásný, mladý, flexibilní; lidé mají totiž něco víc než zvířata - snad možnost myslet, schopnost empatie a soucitu - a tím se, podle mě, život člověka nějakým způsobem MŮŽE odlišovat od života zvířat, kde je síla, krása a dobrá fyzická kondice hlavní podmínkou přežití. Ne že bych se povyšovala nad zvířata - jen se mi ekluje, když lidstvo nevyužívá svých darů a chová se jako svým způsobem dravá, drsná, bezcitná zvěř.

Z této filozofie mi pak vyplývá, že i postižený člověk může prožít spokojený život, jen musí umět pro dobro využít to všechno, co mu jeho zdravotní stav dovoluje. Ale upřímně - naprosto není jednoduché se to naučit - podle mých vlastních zkušeností je hrobem tohoto umění nedostatek empatie vůči dětem ze strany rodičů, nepodpoření zdravého sebevědomí, a podle toho, co jsem sama neprožila, ale pochytala od odborníků na výchovu, tomu určitě budou překážet i další okolnosti (když rodiče neučí dítě dobrým hodnotám, neučí je prohrávat, neučí je trpělivosti, empatii atd.).

Takže ano, je otázka, mají-li mít postižení lidé děti, ale z mého hlediska je překážkou hlavně to, pokud zdravotní stav zásadním způsobem omezuje možnosti rodičů o děti pečovat a láskyplně je vychovávat spíš než to, že eventuelně může dítě podědit zdravotní problém. To jedině v případě opravdu hodně vážných zdravotních handicapů.

Sama jsem poměrně silně krátkozraká, ale neberu to jako svůj hlavní problém, dokázala jsem i přesto být spokojená, takže jsem normálně dítě chtěla. No a vida, syn má postižení, o jehož existenci jsem v době početí neměla ani potuchy . A až teprve s tímto postižením balancuji mezi doufáním, že bude šťastný, a mezi strachem, že šťastný nebude umět být .