Synovi jsou dva a čtvrt. Mluví docela rád a hodně, ale není mu moc rozumět.
O jídlo si neříká vůbec, někdy mám pocit, že ani neví, že má hlad. Furt jenom pití, pití. Musím ho vyloženě dohnat, aby se najedl. Ale jinak jí dobře.
Občas si někam stoupne, ukazuje na něco a ječí. Říkám mu: musíš mluvit, nevím, co chceš. Musíš mluvit. Omlouvám se mu, že nerozumím a on to pak zkouší.
Kolikrát už jsem se rozhodla, že mu nebudu na ječení reagovat. To bych se musela zbláznit. A on se teda snaží.