Ráda bych se k Této diskusi vrátila, pokud tu budeš ještě třeba večer, já teď jedu s dětma bruslit.

Ve zkratce: Myslím, že až tak zkresleně to nechápu. Neberu to sejmutí hříchů jako alibismus - chápu to tak, že ten alibismus sám by byl hříchem. Nicméně to je z pohledu věřícího, který uvěřil a přijal ten dar milosti a odpuštění. Pak je tu někdo, kdo žije dejme tomu víceméně stejně, je stejně smířenej s tím, že nemůže být vždycky dokonalej i s tím, že dělá chyby. Leč jenom kvůli tomu, že nepřijal ten dar, který vy, dostává se do horší pozice. To mi přijde prostě divný. Nikdy sem se přes to nemohla překousnout.