Mono, v tom je ta potíž. Já si to prostě vezmu na triko se vším všudy, já vůbec dělám soustu praštěných věcí a vpodstatě nevím proč. Vždycky to nějak hodnotí ostatní. V tomhle ohledu to zase dokážu unést a z nějakého rozmaru, že já to nezvládnu, by to opravdu nebylo. Nazvala bych to vším možným, klidně unesu i to vraždění neviňátka, ale sobectví?
Jestli něco nejsem, tak sobec, já jsem patrně naprosto idiotsky nesobecká, dokonce až tak, že to tu a tam omezuje moji schopnost přežití ve stávající společnosti. Možná bych byla schopná sobecky se rvát za blaho svého dítěte, které by bylo jiné, ale nebyla bych schopná nesobecky hledět na své novorozeně, batole trpící bolestí, nebo naopak utlumené, netrpící a tím pádem nežijící. Hm, možná je to přece jen určitý druh sobectví - neschopnost přihlížet utrpení?
Je fakt tak moc nesobecké nechat trpět své dítě, když na druhé straně svému milovanému psu tuhle milost neupíráme? Je opravdu život člověka tak výsostný oproti životům jiných tvorů, že musí být zachováván vší silou do posledního okamžiku a za každou cenu?