Hroudo, bohužel, pokud mi bylo dáno něco na vědomí, musím s tím nějak naložit. Jestliže mi bylo dáno na vědomí, že očekávané dítě bude trpět, jakkoliv, buď s tím nějak naložím a rozhodnu se všemi důsledky o jeho životě, nebo smrti. Nebo strčím hlavu do písku a počkám, jak to nakonec dopadne.
Při pohledu na trpící dítě bych se užírala tím, jak jsem mohla takové utrpení dopustit, když mi byla dána možnost tomu zabránit.
Někdo bude patrně tiše a pokorně přihlížet a modlit se, aby z něj to břemeno Bůh sejmul. Nevím, jestli se někdo má narodit, aby trpěl, můj názor je, že nikoliv.
Můžu se tomu taky vyhnout a nepodstoupit žádná vyšetření. Výsledek by pro mě byl týž, mohla jsem a neudělala.
Nemám nikoho a nic, co by ze mně tu zodpovědnost sejmulo. Morální postoj je chabá náplast a nikoho utrpení neušetří.

Co se týče rozloučení - psychologové a lidé, kteří tím prošli, to doporučují. Lacenka na rozdíl ode mně byla pod sedativy. Já jsem to při plném vědomí nedokázala. Nedokázala jsem se ani podívat, odmítala jsem byť jenom připustit, že jsem matka toho dítěte. Nevím, co si představuješ, že taková žena prožívá, ale vzhledem k tvým reakcím si to představuješ úplně blbě.