Přidat odpověď
Kočajdo, pokud probíráme tenhle konkrétní případ, vada byla diagnostikována S JISTOTOU.
V případě pochybností je na místě odsoudit zabití dítěte "pro jistotu", budiž. Nějak stále nejste schopné přijímat prostá fakta, dnešní diagnostické metody a další skutečnosti, vedoucí k takovému rozhodnutí.
Dřív většina takových dětí zcela prostě zemřela. Dnes jsou upoutány na přístroje, podrobovány pokusům, které někdy vedou k úspěchu, jindy ne, vystaveny rizikům infekce a následnému zhoršení zdravotního stavu a mnohdy všechnu bolest, utrpení a osamělost podstupují několik let, nebo několik měsíců jen proto, aby opuštěné, napojené na přístroje, v rukou zdravotníků, kteří nemohou jejich bolest a smrt emocionálně prožít (neboť by se poté sami zbláznili) mohly nakonec zemřít.
Ne, takový život bych si nepřála a s jedinou jistotou, kterou tu mám, že zemřu, si přeju, aby to byl rychlý konec a pokud mi nebude dopřán, abych dokázala sama ukončit svůj život. Proč bych tohle měla odepřít svému dítěti? Proč bych je měla nechat podstupovat to, co bych sama nedokázala přetrpět - tedy opakované operace v té oblasti, kterou na svém těle pociťuji jako nejcitlivější a nensnáším její vystavování komukoliv včetně lékařů, její znetvoření, její nemožnost využít ji k tomu, k čemu je za normálních okolností stvořena?
Mám právo chtít po někom jiném, aby toto podstupoval? Otázka totiž může znít i tak, jestli vůbec máme právo přivést na svět člověka jen proto, aby trpěl? Když nám byla dána možnost vědět?
Máme tohle právo jen proto, abychom uchlácholili své svědomí? "
Já nic, já za to nemůžu, já jsem z obliga, to nějaký hajzlík tam nahoře, nebo tam dole tě takhle blbě stvořil? Teď tedy trp."
Předchozí