A právě o tom to je. Kdybych si s klidným svědomím mohla říct, že moje postižené dítě bude vést "plnohodnotný" život, že já budu schopná se postarat o to, aby se mu nikdo neposmíval, aby mělo kamarády ... jednou eventuelně i partnera (děti?). Aby mi nechyběli peníze na jeho léčbu, zvýšené životní nároky. Že si budu moct dovolit případně nechodit do práce a plně se mu věnovat v lůně milující a tolerantní rodiny. Pak ho s radostí přivedu na svět a to všechno mu dopřeju.
Jaký život bych mu dopřála, když bych sama neměla skoro co jíst? Kdybych žila ze sociálních dávek a 14 dní před výplatou jedla suché rohlíky? Taky by se mohlo stát, že mu jednou vyčtu svou osobní situaci :-(
Myslím si, že my tady stejně nic nevyřešíme, protože jedni souhlasí a druzí ne. Tím spíš, by si měl každý tu situaci srovnat především v sobě a zachovat se podle toho. A mě nepřísluší odsuzovat kohokoliv za cokoliv.