Přidat odpověď
Ahoj Hroudo,
vždycky tě ráda čtu a patříš pro mě k výrazným osobnostem rodinky. O tomto tématu jsem nedávno psala seminárku do etiky, kde jsem se zamýšlela nad právem handicapovaných na život. Bylo to něco ve smyslu, že se učíme mít velmi hezký vztah k handicapovaným, všelikým způsovem jim pomáháme a respektujeme, jejich práva jsou zanesena v deklaracích, v sociální chartě, mají i svou vlastní deklaraci atp. . Učíme se jak to bylo zlé ve starověku, že se házeli ve Spartě ze skal, nechávali v poušti... a naproti tomu když se jedná o nenarozeného handicapovaného, který už je schopný života (nebo téměř) tam je najednou úplně jiný metr a zabíjíme tyto bytosti kvůli chybějící ručičce či jiné vadě, se kterou se dá žít a plno lidí s ní žije. Kde se tam a proč vytrácí ta etika a kde je právo na život?
Já tím chci říct, že ti rozumím, ale ta diskuze na kterou reaguješ měla další etický rozměr a to respekt k bytosti, která se rozhodla jak rozhodla a zřejmě na tom nebyla psychicky vůbec dobře, vypadalo to, že psala v šoku, takový neosobní popis, jako by se jí to netýkalo. Ty tvrdé odsudky tam mohly způsobit další bolest, třeba psychické zhroucení, nebo i myšlenky na sebevraždu. Takto se dá diskutovat na obecné rovině, ale tam byl myslím na místě spíše soucit.
Předchozí