pokročilá diagnostika umožňuje zjistit vady neslučitelné se životem, a tak matkám, pokud o to stojí, umožňuje vyhnout se donošení neperspektivního plodu a investici do pokračování těhotenství. umí ale také dopředu označit vady méně závažné, a tím nastávajícím matkám, dle mého názoru, dává danajský dar. jak se rozhodnout? nechat si dítě s vědomím toho, že celá rodina - a matka zvlášť - dostane zabrat, a že ono samo jde do života s velkým handicapem. je výhoda nebo nevýhoda, vědět to dopředu? pro dítě zřejmě nevýhoda, nebude žít. pro silně pragmatické matky, a možná i pro prvorodičky dosud bez aktivovaných mateřských citů asi výhoda. možná by zakladatelka diskuse o potratu kvůli vvv byla "šťastná", kdyby dopředu nic nevěděla. měla by postižené dítě, které by mohla vychovat nebo dát k adopci, nemusela by rozhodovat o jeho životě. chápu její "zlehčující" tón, určitě není v pohodě, i když se nás tu o tom snaží představit, tohle je pro ni asi jediná možnost, jak se nezbláznit. když se mi mělo narodit druhé dítě, hned po příjezdu do porodnice jsem mazala na sekci - špatné ozvy. donošená holčička se narodila nedýchající, podvyživená, s bakteriální infekcí. nikdo nevěděl, co bude dál, ležela na jipce prošpikovaná hadičkami. v obličeji šedozelený manžel za mnou přišel, a povídá: a co když bude postižená? - tak budeme mít postižené dítě, povídám. vyletělo to ze mně rychlostí blesku, až jsem sama zírala. řekla jsem to já, která dřív při představě downa omdlévala, při představě dítěte nevidomého nebo ochrnutého mi běhal mráz po zádech. dítě je tady, postaráme se o něj, budeme bojovat, i kdybych měla padnout na hubu. není to stejný případ. ale často, myslím si, by bylo lepší nevědět.