Přidat odpověď
A neprožila jsi něco, co tě k tomu strachu přivedlo?
Já jsem svýho času přežila "ošklivou nemoc" a byla jsem tenkrát hodně mladá a v tý době jsem prostě byla ráda, že jsem to ustála a více jsem to neřešila. Po letech jsem ale měla děti a najednou jsem měla strašný strach ze smrti, který popisuješ ty. Já to ale neprožívala ráno, já jsem se každý den bála usnout, protože jsem byla přesvědčená, že už se nevzbudím :-(. Měla jsem to hlavně v době, kdy byly děti hodně malé. Úplně ti rozumím - ten šílený panický strach z toho, že bys třeba nemohla být u toho, jak tvoje děti rostou a jaký by to pro ně byl strašný handicap, pokud by zůstaly bez mámy apod. I ten strach o blízké, strach při jízdě autem. Naprosto stejný. Mě to tedy postupně odeznělo potom, co mi došlo, že je to asi nějaká pozdní reakce na to, že jsem "kdysi" byla tak blízko smrti a navíc v době, kdy byly děti malé, nám během velmi krátkého časového rozmezí (asi v průběhu 2 let), zemřelo hodně blízkých a přátel,takže to bylo hodně blízko mě a často jsem o tom přemýšlela. Srovnalo se to, už na to nemyslím. Tedy člověk to vnímá, ale už usínám klidně. Zkus to říct alespoň někomu hodně blízkému. Já jsem to řekla manželovi (mám štěstí, že je chápavý) a pomohlo mi, že jsme spolu o tom mluvili.
Předchozí