Tady v tom příspěvku jsi to myslím pěkně zreflektovala. Zrozením dětí jsi se dostala pravděpodobně do závislosti. Závislost na čemkoliv plodí strach. Lidi kolem tebe i tvé děti mají svoji cestu. Ty jsi jen prostředník a průvodce. To je výzva k odpoutání se a uvědomění si hlubších souvislostí. To nemusí být jen strach o děti, ale o cokoliv jiného. Proto jogíni často neměli rodinu... ale možná je právě život v rodině tvůj učitel. Zkus to odevzdat, věřit trochu víc, že co se má stát se stane a ty nemůžeš dělat víc než co jsi schopna dle svých možností a svědomí, tím napětím to prohlubuješ. Tento život je součást dlouhé cesty, ale to není o víře, ale o realizaci a zkušenosti. Možná najít nějakého psychoterapeuta, ne jen psychologa, psychiatr je podle mě poslední instance, prášky myslím nejsou cesta v tomto případě.