Diskuze : Hlavní : Děti a sport

Romano, tak na venkově bývá dost toho, čemu se říká příroda. Ale někdy ani v té vsi není hned vhodná cesta. Někdy je potřeba taky kousek popojet. Zase mají lidi víc zahrady atd.

Stará huso, měla jsem to stejně...plus ještě jsem s ním všude možně jezdila na koloběžce, on odrážedlo, kolo, nebo koloběžku, já koloběžku...na hřišti jsem si sedla možná tak třikrát za jeho dětství...on pořád všechno chtěl sdílet, hrát si společně...nebo jak píšeš, houpala jsem, dohlížela u prolézaček, dodávala odvahu, nebo záchranu apod...jenže to bylo dané tím, že syn chtěl chodit na hřiště prakticky jenom když tam nikdo nebyl, ostatní děti moc nevyhledával, buď před nimi prchal a nebo je zpovzdálí pozoroval

monam,
intenzivně po parku lítají všechny věkové kategorie, byť každá to pojímá trochu jinak.

Půlko, pět let jsem vozila celkem tři děti v sourozeneckém kočáru. Takže asi chápu. Já už si to asi ani nepamatuji, ale někdy si říkám, jak moc je divné, že jsme to nějak zvládli (já že jsem to zvládla).

"Já moc nechápu, jak se dítě může "nezabavit", zvlášť když má sourozence."


Asi bude problém ve věkovém rozdílu. Mám 4 děti během sedmi let. Dlouho jsme řešili, co s řvoucím kojence v kočárku, aby se starší sourozenec měl šanci nějak odreagovat. Nejstarší sourozenec toto absolvoval celkem 3x. Pak kam jít, aby řvoucí kojenec byl nějak saturován, aby starší kojenec jedl maximálně kamínky, tříletá se tam nepřerazila a osmiletá zabavila. Dnes s nimi už 14 letá odmítá kamkoli chodit, a ti tři jsou jak neřízené střely. Zabaví se, ale nutný je dozor. Ovšem vyvstává otázka co se 14 letou, která také něco chce. Asi je na místě otázka, čemu říkáš "zabavit". Některé druhy zábavy netoleruji, bt uznávám, že nejčastěji právě to by je opravdu bavilo.