Diskuze : Hlavní : Porod doma

Je fakt že toho, že mám vlastně kanylu s nějakou kapačkou, jsem si u prvního porodu všimla až když se dítě narodilo. Nemám ponětí, jak se jim to povedlo. Ale rovna tohle mi nevadí, rozumím tomu, že když se něco stane, třeba začnou padat ozvy nebo cokoli jiného, v panice se žíla napichuje hůře. Před pár lety jsem byla v nemocnici, žíly mám dobré, ale kanylu se mi postupně pokoušelo napíchnout několik sester, až zavolaly na jiné oddělení nejakou prý extra šikovnou.

Kanyla bylo asi to poslední, co mi vadilo
I zástup mediků bych snesla
Ale abych celou první dobu porodní v duchu řešila, že všechno dělám špatně a pak zase, že neumím ani dýchat, to je úplně špatně. Mě prostě chyběla empatie a vlídné slovo. Nejstarší dítě se narodilo lehce předčasně, přidušené + se předpokládaly nějaké komplikace a oni mi ho asi chtěli dát, ale neřekli mi to, jen ho na mě položili a já vůbec nevěděla co mám dělat, tak jsem na něj koukala a pak mi ho zase vzali a odnesli. Nikdo mi s tou situací nijak nepomohl, já nevěděla zda na něj vůbec mohu sáhnout, co mohu, co nemohu. Jak píšu, bylo to o sedm týdnů dříve. Strašně jsem si to léta vyčítala.
Za mě je to komplex podobných pocitů a zkušeností co ženské děsí. Alespoň já jsem s lékařem vždycky domluvila lépe byť jsem vypozorovala, že oni asi těhotným ženám před porodem úplně nerozumí.

Mě zase tvrdili, že preventivní kanyla má význam hlavně u několikanásobné rodičky, kdy je vyšší riziko krvácení.
Na oddělení šestinedělí jsem si všimla, že kanylu měli všechny, nedělali rozdíly mezi prvorodičkou a vícerodičkou, prostě prevence.

Jak jsem psala, omdlévám při odběru krve, toho se fakt bojím. Nikdy jsem u porodu neměla problém, nikdy jsem nebyla poraněná. Tu kanylu měla PA během vteřiny, když ji napíchla v celkem emotivně vypjaté situaci bezprostředně po porodu zvládla by to i kdyby byl nějaký problém.

"Vždyť to je velevýznamná rodinná a osobní zežitost, obrovský zásah do intimní zóny člověka.
Jak může proběhnout bez pocitu soukromí, bezpečí, respektu...?"

Na jednu stranu s tebou souhlasím, na druhou stranu někdy si říkám, jestli z toho neděláme větší téma, než to je
Já sama jsem poměrně hodně introvertní, mám výraznou osobní zónu, kam nepouštím téměř nikoho, jsem nekontaktní, ruku podávám s propnutou paží, když přijdu mezi přátele, obvykle jen zvednu ruku, zamávám, pozdravím, usměju se, žádné objímání, žádné polibky...
Ovšem když jsem rodila syna, byla v porodnici exkurze budoucích lékařů, a když se blížilo finále, zeptala se mě asistentka, jestli by mi vadilo, kdyby se přišli podívat a já řekla, že je mi to fuk, klidně ať přijdou... Takže jsem měla opravdu Grande finále, s celou delegací zírající mi mezi nohy... A bylo mi to ÚPLNĚ FUK... Nikdy bych tomu u sebe nevěřila, ale ani v tu chvíli a kupodivu ani později mi to prostě nevadilo... Jednoduše proto, že jen o chvíli dřív jsem si myslela, že to prostě nepřežiju, byla jsem vyčerpaná, nevyspalá, všechno mě bolelo, dítě bylo veliké a nechtělo se mu ven... Bez pomoci bych to určitě nedala
Takže ano, rodila jsem na lůžku (dobrovolně, při bolestech mi klesá tlak a i při pokusu o změnu polohy jsem kolabovala), v plném světle, s davem lidí, ale přesto jako jediný základní pocit z toho byla úleva, že je dítě venku, je zdravé, silné a že jsme to oba přežili... A když mi ho položili na hruď, vůbec jsem nevnímala co je kolem, byla jsem jen já, muž a dítě...

když rodí mladá žena, spoustu svých zdravotních slabin zatím nezná, např. porucha krevní srážlivosti, o té jsem věděla až před druhým porodem, ta preventivní kanyla opravdu má své opodstatnění