Samanta Nova |
1.9.2016 11:06:57
Trpim depresi uz 6 let beru antidepresiva muj stav je kolisavy uz to nezvladam uvazuji o lecebne muzete mi poradit mam strach nevim jak to funguje v lecebnach a jestli mi to pomuze dekuji
|
• |
14.3.2011 11:48:54
----Stručne na úvod opíšem moj životopis:Volám sa Andrej Dudáš,žil som už ako teaneger uleteným životným štýlom,viete veľa zábavy,veľa alkoholu,sem tam nejaká trávička.Vyhľadával som „ľahké ženy“myslel som si ,že čím viac žien „obštastním“tým som výkonnejší a pozoruhodnejší muž.Bol to samozrejme moj základný omyl.Mať sex s niekym bez lásky,len tak pre dobrí pocit,len tak pre dobitie bateriek svojho ega to sa prieči Božiej voli.Je to hamba a nič iné len hamba.Žil som pre peniaze,stal som sa ich otrokom zarábal som veľa a chcel som stále viac a viac,čím viac tým lepšie.Peniaze,alkohol a ženy nič iné som nepoznal to bol proste moj úbohý život.Vo vnútri som bol prázdny, moja duša bola vyhorená viac mrtva ako živá,žil som neustále v hriechu.Začal som trpieť depresiou,vkradla sa do mojho života z počiatku celkom nenápadne,až postupne moj život celkom ovládla a zahalila temnota,depresia každým dňom rozožierala moj duševný život viac a viac.Bola to daň za všetok ten hriech,v ktorom som žil v tom blate v ktorom som bol zaborený až po uši a stále viac som sa ponáral.Nedokázal som sa smiať a ak áno tak len zo škodoradosti.Moja nadutosť nemala hranice,v mojich očiach bol „niekto“len ten kto „niečo“ v živote dokázal (úspech,kariéra) a po poctivích ľudoch som často len tak bezdovodne a bezohľadne šliapal.Moje ego narástlo do vesmírnej veľkosti.Zašlo to tak ďaleko,že som si musel dať predpísať antidepresíva.Denne ma zožierala depresia takmer 10 rokov.Viete depresia je ako pomalá a bolestivá smrť,vaša duša umiera za živa,ale vy možete kričať,no nik Vás nepočuje.Viete lieky ma dosť otupovali a mal som pocit,že mi pomáhaju len čiastočne.Mal som pocit,že neriešia koreň mojho problému,len ma udržiavajú pri živote...Po 2 rokoch som sa rozhodol,že liečbu antidepresívami ukončím,tým samozrejme nechcem nikoho nabádať,aby prestal brať lieky,ak má podobný problém.Lieky pomáhajú,ale iba čiastočne.Dokonale Vás može uzdraviť len a jedine Boh nikto iný.Všetky choroby pochádzaju od zlého.Diabol Vás drží v šachu a naozaj verte mi nikto nemá z toho vačšiu radosť ako práve on,ked Vás vidí trpieť.Utrpenie je jeho každodenný chlieb.Klame vačšieho luhára na tomto svete niet presviedča ľudí,akými koľvek prostriedkami,že neexistuje,aby mohol ľudom škodiť a ublyžovať.Práve on je povodcom všetkého neštastia a zákerností na tomto svete.Vrátim sa k mojmu životopisu:tak,že po vysadení antidepresív mi bolo naozaj nejakú dobu mizerne(abstinenčné príznaky po vysadení liekov)potom sa to ustálilo takmer 2 roky som nebral žiadne lieky a najvýznamnejšia vec, ktorá sa v tom čase v mojom živote stala bola tá,že som začal veriť v Boha no moja cesta k nemu bola ťažká.Do tej doby som bol bol absolutny ateista.Žil som v každodennom hriechu a pľuval som Bohu do tváre.Veru poviem Vám,nieje nič horšie ako pľuvať Bohu do tváre,popierať ho a zatracovať.Moja viera bola spočiatku len slabá ako vánok v poli,ale veril som modlil som sa denne za moje problémy a za nápravu mojho hriešneho života.Odišiel som za prácou mimo mojho bydliska na istý čas a tam som sa uplne spustil,opať som začal piť,fajčiť a chodiť za "ľahkými ženami".Asi Vám nemusím vysvetľovať ako som opať skončil...ano opať na liekoch.Opať som zažíval tu hrozu,ale tento krát však nie príliž dlho, preto že som naozaj uveril v Boha a moja viera sa stávala živou vierou.Trvalo mi nejaký čas kým som sa dostal z najhoršieho,ale začal som veľa športovať(denne som behal aj 15km),prestal som s pomocou Božou fajčit.Teraz som abstinent do dnešného dňa a ostanem ním do konca svojho života na tomto svete.Moj vstah k Bohu sa postupne menil.Cítil som jeho lásku a milosrdenstvo denne som sa modlil za uzdravenie a ďakoval som za taký život aký som mal.Viete,je doležité,aby sa človek vedel sám prijať práve taký aký je.Veľmi mi pomohol moj najlepší kamarád,ktorý mi naozaj pomáhal na mojej ceste k Bohu.V ťažkých životných situáciách zistíte,akých ľudí máte okolo seba.Vtedy pretvárka nikomu nič nepridá. Moja viera k Bohu sa stávala živou proste pán Ježiš vstupil do mojho života a premienal ho k lepšiemu,preto že som mu otvoril svoje srdce a nadovšetko som mu doveroval a doverujem.Viete Ježiš chce pomocť každému on túži po tom,aby bol každý zdraví a spokojný.Aby každý našiel stratený zmysel svojho života,ale musíte mu otvoriť srdce prijať ho a on urobí pre Vás i to čo sa Vám zdá nemožné.Pre Boha na nebesiach nieje nič nemožné.Treba si uvedomiť,že Ježiš pre nás umrel na kríži potupnou smrťou preto,aby nás vykúpil z hriechu práve preto,aby sme neboli zatratený.Práve preto, aby sme boli spasený a aby sme sa dostali do Božieho kráľovstva po živote na zemi.Práve Ježiš nás chce oslobodiť od chorob,neštastia a hriechu preto,že svojou smrtou na kríži premohol zlo,jeho najvačšia túžba je,aby ste boli zdravý,spokojný a stránili sa hriechu,preto že hriech je povodcom všetkého zla na svete.Začal som chodiť na svatu omšu,šiel som po cca 10 rokoch na svatú spoved a prijímam na sv.omši eucharistiu.Viete denne som prosil Boha o zdravie.Jednoducho som bol úplne zmierený so svojim životom a so svojim utrpením,až mi jedného dňa matka mojho najlepšieho kamaráta oznámila,že v malej dedinke Dechtice sa bude konať púť na horu na ktorej sa Panna Mária zjavuje pravidelne už 15 rokov niekoľkým ľudom.Tá pani,ktorá ma na púť pozvala tvrdila,že má problémi s očami,a že sa jej na púti zlepšil zdravotný stav,ona sa už totiž v minulosti na púti v Dechticiach zúčastnila.(Panna mária je pomocnica,Kráľovná Pomoci).Púte sa može zúčastniť každý kto má záujem.Začal som nad tým premýšľať a jednoducho som si povedal verím,verím,že sa mi moj zdravotný stav zlepší,verím,že mi Panna Mária Pomocnica pomože veď som sa zmenil k lepšiemu.Pán Boh moj život zmenil k lepšiemu,tak prečo by ma nechcel uzdraviť.Nieje predsa najmenší dovod,aby ma neuzdravil.Uzdraví ma verím mu nadovšetko,verím mu viac ako sebe samému!!!Viera je nesmierne dolažitá nikdy sa nenechajte odradiť pochybnostami,nikdy!!Šiel som na tu púť,celý čas som prosil Pannu Máriu,aby mi pomohla,veľmi som ju prosil.Viete ked som hľadel na kríž na tej hore na pána Ježiša bol som absolutne oddaný myšlienke,že budem opať zdravý bol to zvláštny stav zmierenia a neotrasiteľnej dovery.Dotkol som sa kameňa pod krížom a prial som si zo srdca uzdravenie,prosil som za moje uzdravenie veľmi som túžil a veril.Dávam do pozornosti stránku Kráľovnej Pomoci: http://www.avemaria.sk/dechtice/ Na púti ma veľmi očarila tá krásna jednoduchosť ľudí.Nebolo tam medzi ľudmi žiadného rozdielu.Na druhý den som stretol cestou z kostola tú pani,ktorá ma pozvala na púť,oči mala zdravé nebolo vobec poznať,že den predtým ich mala úplne zaslzené,červené a zapálené.A hovorí mi:"Vidíš to,preto že sme boli na tej púti"Preletelo mi hlavou "Pane Bože Ty si jej naozaj pomohol,a mňa si nehal v tom,prečo vari je moja viera taká slabá?"Večer som si šiel zabehať ako každý večer.Nevzdával som to a v duchu som prosil:Pane pomohol si tej žene pomož prosím aj mne prosím,prosím...ja ti verím Pane prosím pomož ,pomož mi chcem mať opať zdravú dušu,chcem byť taký aký mám byť a hlavou mi preletela myšlienka“Nech sa ti stane ako si uveril“Šiel som spať a pamatám si,že som mal divný sen,bola to divná noc.Teraz dobre a pozorne čítajte tieto riadky!!!Ráno vstanem a na malú chvíľu mi preletelo hlavou:"Mne je,ale fajn čo sa to deje?"Siel som si zabehať ako každé ráno a od toho rána sa depresie z mojho života uplne vytratili!!!Lieky nepotrebujem preto,že ma uzdravil Boh.Tá nočná mora,ktoru všetci,ktorí trpia depresiami dobre poznaju,tá nočná mora,ktorá okráda ľudí o drahocenný čas života.Smola,ktorá sa mi celé roky lepila na paty je preč,Boh ma uzdravil!!!Plakal som ako malé dieťa od radosti,ked som zistil,že depresivné epizódy sa prestali opakovať.Plakal som od radosti,ďakoval som Bohu priateľia a ďakujem neustále.Taký je náš pán Boh v skutočnosti,má nas rád tak veľmi ako nás nedokáže mať rád nikto iný pozemskou láskou.Je v skritosti chce od nás vernosť,chce aby sme mu nadovšetko verili,odpuštali svojim blýžnym a modlili sa srdom,a nie len svojimi ústami.Chce nám všetko odpustit a dať nám druhu šancu,on je vždy pripravený uzdraviť Nás a dať nám druhu šancu,len mu treba otvoriť srdce a odovzdať mu svoj život.„Kto nájde svoj život, stratí ho, a kto stratí svoj život pre mňa, nájde ho.“ (Mt 10, 39) ---
|
• |
20.4.2009 18:07:32
Ahojky trápím se s tím tři roky a teď pon větším stresu mě to celou ochromilo, já nevím co mám dělat, chytá mě to v práci. Jak ses toho zbavil, prosím tě jetsli mi můžeš napsat na maila. Moc děkuji.
|
• |
13.1.2009 12:16:59
Má dcera trpí od základní školy /9tř./ pocitem viny ,stracu a nedůvěry .Je již 3 rokem léčena na neurologii.Tohoto času užívá léky citalec ,neurol 0,25 cital.1 krát ráno dopoledne půlku neur a večer celý.Byla na vyšetření eeg,kré je v pořádku.Před měsícem mívala časté záchvaty neurogen. tetanie a ty teď přešly v děsivé sny ,je nevyspalá a unavená po celý den Návštěva psychiatrie se koná až 26 1 09.Codila k psychologovi,ale i toto nepomáhá,paní doktor už neví co s ní vše už jsme vyskoušeli, má pocity nějakého strachu v prostředí více lidí.Prosím poraďte jak dlouho to může trvat a jak dlohá může být léčba .Já měla obdobné potíže ,ale ne tak silné stačil rok a jsem s toho venku.Děkuji za odpověď
|
• |
11.5.2008 14:42:41
Byl jsem 10 let voják z povolání, par misí, ale pohoda. Pak jsem dělal manažera bezpečnosti relativně klid a už to začalo. Mám to 3 léta. Nevěděl jsem co stím. Panická porucha mně pronásledovala všude. Byla se mnou v autě, v práci, v kině, dokonce i u sexu - není lepší sex než ve třech já, manželka a ona. Rok jsem marodil, pak jsem dostal částečný inv.důchod. anidepresiva vůbec nezabírala, spíš jsem si připadal jako z ústavu, byl jsem mimo. Začal jsem pořádně pracovat. A panická úzkost? nějak na ni nemám čas. Tak mně holka opustila a musím se Vám přiznat, opravdu se mně nestýská, byl to boj, který zatím vyhrávám, vím, že může přijít, jsem na ni připravený. Ale nemužu přemýšlet kdy a neustále ji vyhlížet, ona na to totiž čeká, živí jí to. Dělá jí dobře, že máte z něčeho obavu, že se něčeho bojíte a nevíte vlastně čeho? To je začátek konce. Čeká a číhá na svoji další obět. Tak ji PROSÍM nekrm te, nechte ji normálně chcípnout. Netrap te se, užívej te života. Já nevím jak VY, ja jsem na světě jen jednou a tohle mně nebude kazit život. Drž te se.
|
• |
1.12.2007 18:06:32
beru 3 roky rivotril a nemohu se ho zbavit ikdyž vím že mi už nepomáhá,po poradě s mou psychiatričkou vím že bych měla léky změnit a byl mi nabídnut Dolsan ,ale mám hrůzu z jiných léků pr jelikož mám s nimi špatné zkušenosti,poslední dobou mě trápí zimnice a já si stále kladu otázku z čeho to mám co to zase je!!!! nevím jak se odhodlat rivotril vysadit nemám pevnou vůly ale spíše mám strach z toho pocitu kterej nový lék přináší ikdyž po čase by se to mělo vytratit ale já se stejně mocc bijím poradí mi někdo jak na to?? a proč mám tu zimnici?? děkuji Pola
|
• |
1.10.2007 12:12:39
Jak zvladnout panickou uzkost?Strach z verejnych mist,instituci,dopravnich prostredku, doprovazenou strachem z umirani, kolapsu, busenim srdce, tocenim hlavy, tlakem na prsou??? |
• |
29.3.2007 10:42:13
dobrý den,
příteli mé sestry a jeho mamince se stala hrozná věc. Při autonehodě mu zemřel bratr a maminčin syn. Je to již 3 měsíce.Od té doby se toho strašně moc změnilo. Předtím si přítel s mojí sestrou obden či ne denně volali, každý víkend trávili spolu. Po té události se přítel zřejmě uzavřel absolutně do sebe, a ještě nyní stále se sestrou moc nekomunikuje, spíš jen přes SMS, moc si nevolají, téměř se nevidí, protože na víkendy tam sestra již nejezdí pravidelně jako dříve. Za ty 3 měsíce tam byla snad jen 2-3x.Prý proto, že Tomáš říká, že nemá na nic náladu, ať tam nejezdí. Na jednu stranu to asi chápu, v takové situaci jsou asi 2 typy lidí-ti, kteří se něčím takovým užírají vnitřně a nemluví o tom, chtějí být sami a naopak takoví, kteří v té situaci nesnesou být sami. Tom bude první případ. 1)Na druhou stranu si říkám, není divné že v takové situaci je Tomovi oporou jen jeho maminka, se kterou se neštěstí bezmezně týká a proto si myslím že ona je mu teď nejbližší, protože svůj smutek vzájemně chápou, utrpěli stejnou ztrátu. V sestře ale očividně žádnou oporu nemá, i přesto že spolu jsou 7. rokem, není to divné, nesvědčí to snad o tom, že jejich vztah tím pádem nemá žádnou budoucnost, protože jako co ji pak bere? 2)Strašně moc bych jim chtěla pomoci-Tomovi a jeho mamince lépe se s takovou krizí vyrovnat, ale lze to vůbec nějak?Nebo jediná šance je jen že to vyléčí čas? 3)Zde bych měla upřesnit ještě 1 důležitý fakt:v každé rodině když se stane neštěstí, je to nejhorší co může rodinu potkat, s 1 takovým neštěstím se snad ještě dá vyrovnat, ale pokud se to v malé rodině-myslím přímého příbuzenstva stane víckrát, je to snad na skončení života tady...je to totiž tak:Tomova rodina něco tak hrozného totiž již zažila podruhé, před 10 lety přesně se jim stalo to, že Tomova tatínka zabil v lese strom.Myslím, že tímto neštěstím se jejich rodina-maminka a 2 synové více k sobě "přirostli",více se k sobě spjali. Vím, že existují i rodiny, kde se může stát i něco horšího, ale aspoň mají rozrostlejší rodinu. Tady je bilance hrozná, z 4-členné rodiny zůstanou pouze 2. Oni totiž nikoho víc nemají, maminka sourozence nemá, je jedináček, maminka jí zemřela před 3 lety, má už jen tatínka, Tomova dědečka.Mám velké obavy, že tím veškeré neštěstí nekončí, protože toto není přece normální, není to náhoda, je to odporný osud, který ničí postupně celou rodinu, cokdyž za nějakou dobu Tom ztratí ještě maminku či naopak, to už by si to fakt pak mohli uplně hodit. Kdyby se tato 2 neštěstí stala tak nějak nezávisle na sobě, člověka to tak nedeptá, ale tady v tom všem hrozném ještě nejhorší je snad to, že obojí úmrtí, tatínek i bratr Toma zemřeli těsně před vánocemi, to přece není normální zažít to 2x ,navíc v rozmezí 10 let a to ještě tak, že bráška zemřel přesně v ten den, kdy před 10 let pochovali tatínka, to mi nevymluví nikdo že to je jen špatná náhoda. Proto se bojím, že tady hraje roli nějaká odporná síla, numerologie, a že tímto neštěstí ta hrůza v jejich rodině neskončí.... 4)Myslela jsem že nejlepší by bylo Toma poslat k psychologovi či psychiatrovi, ale jsem si jistá, že by se nenechal, je to ten typ chlapa který navenek hraje siláka a jistě si myslí, že taková pomoc je pro blázny či mu nepomůže nikdo.Nevím jak ho do ordinace dostat, co si o tom myslíte? 5)Jaký je rozdíl mezi psychiatrem a psychologem? Jsou jejich služby hrazené ze zdravotního pojištění? I osobně jsem uvažovala o návštěvě jednoho z nich, protože sama se s výše uvedenou skutečností nemohu srovnat, nechápu tu nespravedlnost, že v průměrné rodině se nic zlého nestane, a někde aby toho nebylo málo tak dokonce 2 x, dále z vlastní zkušenosti z mé rodiny, kde jsme také 1 neštěstí zažili, má velkou fobii z vážných nemocí (prakticky ne ze všech, má 1 odporné jméno-rakovina) a nemůžu s tím v klidu žít, a nejmenším problémem je pro mě fobie z 1 druhu brouka, které bych se také ráda zbavila. Dá se těchto mých 2 trápení,fobií zbavit pomocí psychologa,psychiatra? Děkuji mockrát |
• |
22.2.2006 10:53:53
Vážená paní doktorko,
velmi Vás prosím o pomoc ohledně mého manžela. Jsem čím dál víc zoufalejší. Jsem vdaná 3 roky, mého manžela miluji, myslím, že čím dál víc, je hodný, dokáže mi pomáhat v domácnosti, bohužel mi velmi psychicky pravidelně ubližuje. Začalo to tím, že jsme se rozhodli zlepšit si bydlení a prodali jsme jeho byt, vzali si hypotéku a postavili krásný domeček. Já jsem nadšená, manžel si pořád nedokázal zvyknout, že o byt přišel. Rok a půl jsme bydleli na ubytovně a manžel více času trávil v práci, často i celé noci, než aby byl se mnou, mohla jsem ho prosit, brečet, křičet pořád nedokázal přijít domů, ikdyž slíbil, že příjde, opět několik nocí nepřišel, aniž by se ozval. Nakonec byl u nějakého psychologa. Strašně jsem se bála, že až se nastěhujeme do nového domečku, ikdyž je to super bydlení vesnice, klid, zahrádka, tak tam nebude štastný. Asi jsme měli zůstat ve městě, v obrovském paneláku. Pak přisla další rána, přestalo se manželovi dařit v práci. Ikdyž pracoval nedostávali mzdu, popřípadě minimální. Než si sehnal novou práci,i přes různé brigády se zadlužil. Bohužel mi opět není schopen otevřeně říct, kolik a kde dluží. Ikdyž ho prosím, brečím pak i kričím prostě není schopen mi vše otevřeně říci, abych se mohla na tak kritickou situaci, kdy splácím dluhy,hypotéku a živím nás připravit. Milá paní doktorko, jsem opravdu zoufalá, myslela jsem si,že vztah je založený na důvěře, že manželé si musejí pomáhat. Bohužel má důvěra už skoro není, z čeho jsem strašně zoufalá, plánujeme děti, mohu mít z takovýmto člověkem děti, když se na něj většinou nemohu spolehnout v ničem? Nevím, kdy přijde domů, když přede mnou tají tak důležité věci? Jak tomu mohu zabránit, mám ho strašně ráda? Jen ještě doplňuji, že ho prosím i týden, a křičím až ve finální fázi, rozhodně nejsem, žádná furie. Má vše dovoleno, zakázala jsem mu jen 2x fotbal jednou když byl nemocný a jednou aby nejel sám 1000 km nostop. Vše to bylo jen z mé obavy o něj. Moc děkuji za odpověď, idyž se obávám, že pomoci nelze. Hezký den Lenka |
• |
13.8.2005 19:16:59
Na každé katedře je i v denním studiu hodně dospělých lidí a jsem přesvědčená, že je to pro daný obor lepší, když jako psychologové- psychoterapeuté pracují lidé s konkrétními životními zkušenostmi, než ti co hned po maturitě nastoupili do školy, tam pilně vstřebali všechny poučky a definice, odstátnicovali a teď se tváří jako Psychologové.
Každá z katerder psychologie v ČR nabízí i distanční studium, kde jsou zejména dospělejší. Nehledě na to, že ten kdo chce působit jako psychoterapeut, tak ho čeká především 5 let výcviku. Absolvovat výcivk může kdokoliv s jakýmkoliv vzděláním, jen pak bez medicínského a nebo psychologckého nemůže působit jako samostatný terapeut. Ale třeba poradce už není vázaná činnost, že... Určitě má smysl jít za svým snem, je potřeba se doptat na konrétních katedrách o podmínkách a možnostech. Nebudete sama. |
Další akce nalezte zde
Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.