Re: Kniha podobná Zaklínači
Pro třicetiletou to je :) Třináctileté to čtou pod peřinou :) A je to taková, řekla bych naturalističtější, parafráze.
¨
Tady je ukázka nové novely o zaklínačce Lotě, kterou píšu teď.
Venku jsou už i Torge s Arvidem… a taky on. Umírající stojí v houštině, obklopující dům a fascinovaně pozoruje okna s vyvrácenými okenicemi. Možná, že ten zvuk vychází od něj, napadne mě. Co mu však nemůžu přičíst, je suchý šustot všude kolem. Po zemi se sunou těla hadů, ztuhlá chladem, trhaně se pohybující dopředu.
„Tys ji zabila,“ vyčte mi i elf a klopýtá k nám jako oživlá mrtvola, stejně ztuhlý a blízký smrti jak hadi kolem našich nohou.
„Koho?“
Torge i Arvid tasili meče, ale já už jsem unavená náznaky a zmatky. Chci s ním mluvit.
„Ochránkyni.“
„Tu zmiji? Chtěla jsem se jen podívat do knihy a něco ti řeknu, marode, není na nic. Nechci vyvolávat duchy, chci se vyléčit a…“
„Jsi taky nemocná?“ To ho zaujalo.
Hadí těla teď plní dvůr a vzbuzují slabý pocit hnusu. Je zima, všichni tu dneska pojdou… ne rychlí, úhlední a půvabní, ale zubožení. Zvednu oči k elfovi. Pro něj to platí taky.
„Jsem nemocná, protože ty šukal tu bleduli a ona pak Torgeho… Není to stejná nemoc, na kterou umíráš ty,“ dodám tvrdě.
„Já ji, ona jeho, on tebe…“ Vyzáblý vyzpěvuje, jako by to v hlavě neměl v pořádku.
„Jo, tak to holt chodí. Seber si tu žoužel a zmiz.“
„Jsi krásná.“
Zakomíhám čepelí.
„Ti hadi tu všichni chcípnou,“ upozorní ho. Vyjeveně se na mě zadívá.
„Chcípnou,“ opakuju.
„A to je dobře,“ dodá Arvid, ale vyzáblý si nevšímá. Nevšímá si ani našich mečů, prostě jen neklidně potrhává hlavou, a na lícních kostech mu žhnou rudé skrvny.
„Bílá je vevnitř?“
„Aghata?“
„He?“
„Olena?“
„Bílá.“
Získám neodbytný dojem, že si je plete, stejně jako staří lidé, kteří už nepoznají ani vlastní děti.
„Je.“
„Jsi hezčí než ona, les tě bude chtít. Nejsi bílá.“
Už je jen dva kroky ode mě.
„To nejsem.“
„Jsi černá,“ obviní mě. „A rudá.“
„Taky budeš, až tě podříznu,“ zachraptí Torge, který ztrácí trpělivost.
„Les by z tebe mohl dlouho žít,“ zahihňá se elf.
„Seru na les. Umí bílá léčit?“ napadne mě zeptat se nejpovolanějšího. Zarazí se.
„Léčit?“ Na okamžik vypadá skoro příčetně. „Učil jsem ji to, ji i ty ostatní, takže něco by umět měla, ale… proč se ptáš?“
„Kapavka,“ odslabikuju pomalu. „Už jsme o tom mluvili. I ty ji máš, nejspíš.“
„Je tu spousta špíny,“ rozhlédne se, jako by nevěděl, jak se tu ocitl. „A ti hadi…“ ztěžka se sehne, bere tuhnoucí tmavá těla a strká si je za kazajku.
„To je hnus,“ zašeptá Arvid.
„Co se tu dělo? Dřív, v té místnosti, kde jsou knihy?“
„Učil jsme je.“ Ani se na mě neohlédne, a dál sbírá ze země hady.
„A co?“
Než stačí odpovědět, vypotácí se z domu Aghata.
„To, co ji. Chápat, sdílet…“
„Sdílet kapavku, jo?“ to už Torge nevydržel.
„Žít v jednotě, ve společenství… Dávat lesu potravu, být mu potravou… duchovně o….“
Jeden z hadů, které chová v náručí, se teplem probudil a seká kolem sebe hlavou.
„Uštkne… tě,“ ani nestačím doříct, hadí útok je rychlý.
„Nemůže za to,“ usměje se nepřítomně elf. „To mi neškodí.“
„Jed?“
„Ani jed.“
Odpovědět