Re: Budou někdy mimoni normální?

Rišulko, napsala jsi to moc pěkně a výstižně a věřím, že už jenom to vypsání ti dost pomohlo...mám taky syna s dysfázií, taky teď řešíme a vybíráme školu a vidím, že pořád je prostě "jiný"...a spoustu toho, co popisuješ, znám taky moc dobře, nekonečné vysvětlování a připomínání něčeho, co druhý den už zase neví, procvičování věcí, které jakmile přestaneme procvičovat, tak zase zapomene...taky si dělám starosti, jak tu školu zvládne, ale budeme dávat odklad, tak snad za ten více než rok a půl bude zase o kousek dál...já se spíš bojím toho, že tyhle děti se snadno stanou obětí šikany apod. a on je fakt hodně citlivá dušička...jinak si myslím, že on je taky v podstatě šťastný tak, jak je, i přesto, že je "jiný", ale zatím se nedostal do prostředí, kde by mu ta jinakost byla nějak víc na obtíž, nebo kde by se mu kvůli tomu vysmívali nebo ubližovali...Takže ti naprosto rozumím a myslím, že nám nezbývá nic jiného, než doufat, že s naší pomocí, podporou a láskou se s tím ti naši drobci poperou