Re: možná vhodná knížka

Znám příběh Milli,napsala jsem na tuhle diskusi nejspíš jen jednou, hned brzy po tom, kdy Milenka umřela. Už tenkrát bylo hrozně těžký nějak reagovat, když jsem sama takovou hrůzu nezažila, ale prostě jsem potřebovala nějak vyjádřit, jak je mi to moc líto. Když teď čtu jak tu i jiný maminky píšou o tom, jak jim umíralo malé dítě s rakovinou, brečím zase...
ale opravdu nechápu, jak může někdo soudit, když to sám nezažil. Kdo z nás ví, jak se zachová v jiných i mnohem jednodušších životních utrpení?Dokud člověka nepotká taková věc, nikdy nemůže vědět, co bude dělat, jak to bude prožívat...a já doufám, že to nikdy nebudu muset poznat.A taky je snad normální, že každý se s utrpením vyrovnává jinak, někdo to ze sebe potřebuje dostat, někdo se stáhne do sebe a chce být sám, někdo to zasune hodně daleko, ale stejně to musí někdy vyplout na povrch.
Chápu Milli a ostatní, že i když se snaží žít dál, ono to ani jinak nejde, tak ta bolest a prázdný místečko nikdy nezmizí. A myslím, že je to tak přirozený, ten človíček tu byl, milovaly ho, tak proč by měly najednou přestat?Jste všechny moc statečný, že žijete dál, staráte se s láskou o další děti i přesto, že máte uvnitř takovou bolest.Taky si myslím, že hodně pomáháte maminkám, kterým se stalo něco podobnýho a třeba se z toho nedokážou vypsat tak jako vy, ale už jen pocit, že je vás víc, že znáte tu bolest a víte a chápete o co jde. Nepřestávejte vzpomínat kvůli těm, které si myslí, že pomáhají tím, že radí co máte cítit a jak se máte chovat když nejsou Vámi. Já si díky vám aspoň někdy uvědomím, co kolikrát řeším za nedůležitý věci a za to vám moc děkuju