Otázka
Odpověď
Re:Psychika po potratu
27.2.2002 18:34:30 Lenka Šimková
Milá paní Marcelo,
i když jste potratila vlastně na začátku těhotenství, neznamená to, že vyrovnat se s takovou zkušeností, je jednoduché. Možná jste se probírala i příspěvky v diskusním klubu Chtěli bychom miminko a víte, že podobnou zkušenost má i mnoho dalších žen. Jenže jedna věc je racionální náhled a něco jiného je Vaše prožívání.Že nejste s to se spontánně radost z miminek Vašich kamarádek, není zase až tak „mimo“, jsou to živoucí připomínky Vašeho nenaplněného přání stát se matkou. Bylo by spíše divné, kdybyste žádné problémy nepociťovala, ale zároveň jste se asi právě dostala k okamžiku, kdy už Vám samotné začínají Vaše obavy a nepříjemné pocity vadit. Takže co s tím? Jednak jste cosi už začala – vymyslela jste aktivity, které Vás odvádějí od nepříjemných myšlenek a ještě něco získáváte (nové znalosti a asi i nové známé). Pokud i Vy sama už jste si ozkoušela, že se pak cítíte lépe (i když to není třeba na 100% - nemusíme být vždy maximalisté), pokračujte v tom i nadále.
Píšete, že máte strach o to, zda dítě budete moci donosit a také, že máte strach ze sebe. Ráda bych o tom Vašem strachu věděla něco více. Jak se proměňuje v čase (přibývá, ubývá, proměňuje se apod.), jaké podmínky potřebuje, aby se projevil a naopak, kdy Vy jste vůči němu odolnější. A také, co jste vyzkoušela, abyste ho dostala pod kontrolu a nenechala se jím ovládat. Co z toho třeba i jen na přechodnou dobu zabralo, kdy jste se cítila lépe. Jaký vliv na to, jak Vám je, má Vaše rodina, o níž píšete, že Vás podporuje…Dostává se Vám té podpory, kterou potřebujete , tzn. že Vám to pomáhá, nebo jde o podporu, kterou vnímáte spíše jako nátlak „už bys měla“? Máte možnost o svých obavách otevřeně promluvit s partnerem? Jaký on má na to názor? Jak on vnímá Vaše trápení?
Jak se Vám daří domlouvat se se svým lékařem – gynekologem? Hraje to, jak mu důvěřujete, nějakou roli v tom, jak váháte s dalším možným těhotenstvím? Možná Vás napadají ještě nějaké další kroky k tomu, aby Vám bylo lépe – mám na mysli jak třeba nějaké lékařské vyšetření, které jste zatím neabsolvovala nebo i nějaké méně tradiční metody pomoci. Pokud máte pocit, že byste ještě něco konkrétního pro sebe měla udělat, udělejte to.
Na druhou stranu – pokud jste brala potrat, ke kterému u Vás došlo, jak osobní selhání, možná by stálo za to popřemýšlet nad tím, odkud pochází Vaše případné přesvědčení, že to je něco co jste byla schopna ovlivnit a ne něco, co jde nejen mimo Vaše možnosti zasáhnout, ale i mimo možnosti lékařské vědy. Prostě ne všechno máme ve svých rukou my lidé…
Paní Marcelo, budu ráda, když se mi někdy ještě ozvete,
zdraví
Lenka Šimková
i když jste potratila vlastně na začátku těhotenství, neznamená to, že vyrovnat se s takovou zkušeností, je jednoduché. Možná jste se probírala i příspěvky v diskusním klubu Chtěli bychom miminko a víte, že podobnou zkušenost má i mnoho dalších žen. Jenže jedna věc je racionální náhled a něco jiného je Vaše prožívání.Že nejste s to se spontánně radost z miminek Vašich kamarádek, není zase až tak „mimo“, jsou to živoucí připomínky Vašeho nenaplněného přání stát se matkou. Bylo by spíše divné, kdybyste žádné problémy nepociťovala, ale zároveň jste se asi právě dostala k okamžiku, kdy už Vám samotné začínají Vaše obavy a nepříjemné pocity vadit. Takže co s tím? Jednak jste cosi už začala – vymyslela jste aktivity, které Vás odvádějí od nepříjemných myšlenek a ještě něco získáváte (nové znalosti a asi i nové známé). Pokud i Vy sama už jste si ozkoušela, že se pak cítíte lépe (i když to není třeba na 100% - nemusíme být vždy maximalisté), pokračujte v tom i nadále.
Píšete, že máte strach o to, zda dítě budete moci donosit a také, že máte strach ze sebe. Ráda bych o tom Vašem strachu věděla něco více. Jak se proměňuje v čase (přibývá, ubývá, proměňuje se apod.), jaké podmínky potřebuje, aby se projevil a naopak, kdy Vy jste vůči němu odolnější. A také, co jste vyzkoušela, abyste ho dostala pod kontrolu a nenechala se jím ovládat. Co z toho třeba i jen na přechodnou dobu zabralo, kdy jste se cítila lépe. Jaký vliv na to, jak Vám je, má Vaše rodina, o níž píšete, že Vás podporuje…Dostává se Vám té podpory, kterou potřebujete , tzn. že Vám to pomáhá, nebo jde o podporu, kterou vnímáte spíše jako nátlak „už bys měla“? Máte možnost o svých obavách otevřeně promluvit s partnerem? Jaký on má na to názor? Jak on vnímá Vaše trápení?
Jak se Vám daří domlouvat se se svým lékařem – gynekologem? Hraje to, jak mu důvěřujete, nějakou roli v tom, jak váháte s dalším možným těhotenstvím? Možná Vás napadají ještě nějaké další kroky k tomu, aby Vám bylo lépe – mám na mysli jak třeba nějaké lékařské vyšetření, které jste zatím neabsolvovala nebo i nějaké méně tradiční metody pomoci. Pokud máte pocit, že byste ještě něco konkrétního pro sebe měla udělat, udělejte to.
Na druhou stranu – pokud jste brala potrat, ke kterému u Vás došlo, jak osobní selhání, možná by stálo za to popřemýšlet nad tím, odkud pochází Vaše případné přesvědčení, že to je něco co jste byla schopna ovlivnit a ne něco, co jde nejen mimo Vaše možnosti zasáhnout, ale i mimo možnosti lékařské vědy. Prostě ne všechno máme ve svých rukou my lidé…
Paní Marcelo, budu ráda, když se mi někdy ještě ozvete,
zdraví
Lenka Šimková
V její náručí
