Re:Změna chování 7letého dítěte

Dobrý den, Anno,
kontakty na poradny Vám dát mohu, ale to bych potřebovala, abyste napsala aspoň kraj, okres odkud jste.
Případně zkuste zapátrat ve Zlatých stránkách, hledejte pedagogicko-psychologické poradny, možná i poradnu pro manželství, rodičovství a mezilidské vztahy.
Co mě tak napadá při čtení Vašeho dopisu:
Na děťátko jste se těšila, a v době batolecí bylo vše v pořádku – v té době dítě potřebuje bezpečí, pevnou citovou vazbu, to, aby mu někdo představil svět jako pro ně srozumitelný, někoho, kdo zde bude stále k dispozici, bude trpělivý, laskavý… pak se dá víceméně říci, že je vše v pořádku.
Píšete, že problémy nastaly, když šla dcera do školky. Kolik jí bylo let? Kolem tří let se totiž u dětí v souvislosti s jejich dozráváním naprosto přirozeně objevuje tak zvané období vzdoru. Dítě už je si do té míry vědomé, že je samostatná osobnost, že se to objeví i v řeči – začne o sobě říkat „JÁ jdu“, a ne jako když bylo mladší „Maruška jde“. A podobná změna se objeví i v chování, dítě se vymezuje, odmlouvá něco chce nebo nechce jinak, někdy zcela naopak než maminka, někdy je jen mrzuté, nebo s rodičem „nemluví“, někdy udělá „scénu“.
Není to něco špatného, naopak, jen dítě neumí s tou svou právě objevenou osobností a s její samostatností ještě úplně dobře zacházet, někdy neumí odhadnout, na co stačí a na co ne, někdy odmlouvá úplně ve všem…
A od toho je tu rodič nebo rodiče, aby sice dali dítěti najevo, že ho berou a respektují jako samostatnou osůbku, ale že vnější projevy, jednání… jsou některé přijatelné, a některé prostě ne.
Že na něco dítě stačí, a může to dělat samo a podle svého rozumu a dospělí budou jeho samostatnost podporovat, a o něčem, jako maminka a dospělá osoba s nesrovnatelně větším množstvím zkušeností toho víte více Vy, víte, co je dobré, a co ne, a dáte to najevo, rozhodnete Vy.
Začíná to třeba tím, že nenecháte dítě vběhnout pod auto, jen proto, že se mu chce zrovna běhat po silnici, a zdá se mu to jako dobrý nápad, protože nic nejede. A že to tak uděláte, i když se dítě zlobí.
Je dobré, když má rodič jasno v tom, co se bude dodržovat, aby jednou něco striktně nezakazoval, a jindy to samé nedovolil, když dítěti není jasný důvod takového jednání. A je dobré, když rodič sám dodržuje věci, které vyžaduje po dítěti.
Je dobré, když dítě pravidla chápe, když se mu dospělý snaží vysvětlit, co a proč je potřeba udělat, co se bude dělat pravidelně, a když se vyskytnou situace, kdy se věci dělají jinak, nezapomene to dítěti vysvětlit.
Snadnější je pro dítě pravidla přijmout, když se věci celkem pravidelně opakují.
Pokud se často stává, že když dítě tohoto věku ječí, brblá… a podaří se mu tím ovlivnit dospělé, a nemusí si jít čistit zuby, nemusí jít spát… bude příště pravděpodobně zase zkoušet znova.
Je ale také zapotřebí, aby požadavky byly splnitelné, a realistické. Někdy se setkávám s dětmi, které si nemohou ani hrát, aby se neudělal nepořádek… Někdy je pro dítě pokyn „ukliď pokoj“ příliš široký, dítě se v tom úkolu ztratí, neví, odkud začít…, pomáhá úkol rozčlenit na malé úseky. Jít s dítětem do pokoje a říci, teď ukliď časopisy, támhle mají své místo, teď ukliď panenky… postupně. Trochu pomoci, ale nedělat to za dítě, spíš těm věcem pomoci dát směr a tempo.
Ale, i když toto vše dodržíte, jste laskavá…, od určité doby není realistické očekávat, že společný život s dítětem bude probíhat hladce, bez jakýchkoli konfliktů, nedorozumění. Není možné, aby se dítě chovalo stále příjemně… Dítě prostě je samostatně existující bytost, a jeho nálada je ovlivňována mnoha věcmi, a nejen tím, zda na ně jste nebo nejste hodná, laskavá…
Je přirozené, že každý člověk potřebuje od svých blízkých určité ocenění, přirovnám to k určitému počtu kladných bodů, který potřebujeme získat, abychom se sami mohli cítit dobře, je ale mnohem snazší nebo pravděpodobnější, že dosáhneme toho počtu bodů, který potřebujeme, když máme víc lidí, jejichž ocenění pro nás je důležité, dělá nám dobře, když máme něco, co nás baví, práci, která nás uspokojuje... Je to snazší pro nás, ale i pro ty druhé lidi.
A může být velmi náročné, když v úzkém výlučném vztahu maminky a jednoho dítěte, má mamince poskytnout dostatečné ocenění, dostatečný počet bodů, toto jedno dítě.
Takže, když se dcery ptáte, jestli Vás má ráda, a ona brečí…, myslím, že toho je na ni v tu chvíli prostě moc.
Možná je to pro rodiče z krátkodobého hlediska jednodušší, když dítě je bito, a bojí se odmlouvat. Z dlouhodobějšího hlediska bych řekla, že je pro dítě a jeho schopnost jednou v životě samostatně obstát lepší, když ho rodiče respektují, a jsou k němu laskaví. Ale, laskavost není nepřítomnost pravidel. Neznamená to, že si rodič nechá líbit i věci, které jsou mu nepříjemné. Neměl by nechat dítě, aby dělalo nerozumné nebo nebezpečné věci nebo, měl by mu aspoň říci, co je dobré, a co ne, i když to v tu chvíli třeba vyvolá konflikt. Ta rovnováha se někdy hledá dost těžko.
Bohužel, podle mých zkušeností s velmi mnoha dětmi, většina dětí nerada uklízí a odmlouvá, častěji, než je rodičům milé… Tak to je, a rozhodně to není výraz toho, že by ty děti nesnášely nebo neměly rády své rodiče. Někdy se na Vás dcera může i kvůli něčemu zlobit, ale to zase přejde. Myslím, že zlobit se na někoho, a nemít někoho rád jsou dvě docela rozdílné věci.

Myslím, že je tu spousta jiných možností proč je třeba dítě protivné, když pro ně přijdete do školky
-protože si hezky hrálo a ještě se mu nechce přestat
-protože jste přišla později, nebo dřív, než jste se domluvili
-protože se mu něco nepříjemného stalo a neumí o tom mluvit
-protože je unavené
-protože ho nějaké jednání zaujalo u spolužáka, a zkouší to taky
-protože celý den muselo být hodné, a už je z toho celé utahané, a Vy jste osoba, ke které má důvěru, která unese i jeho špatnou náladu, a tak ji projeví.
Příchod nového člena rodiny – přítele, také nebývá jednoduchou záležitostí. Dítě může být protivné, když se s příchodem nového člena rodiny najednou změní vše, na co bylo zvyklé. Může být protivné, protože si nějakého tatínka přálo, představovalo, ale ten nový dospělý je najednou nějak úplně jiný, než ta představa. Může si ale také s tím novým členem rodiny „vymezovat prostor“, například, jak moc nebo málo blízké mohou být jejich vztahy. To jsou velmi jemné, ale důležité věci. Přestože je většinou ani neumíme vyjádřit slovy, „jen“ to nějak cítíme.
Berte prosím můj dopis jako souhrn nápadů, námětů pro Vaše další úvahy, ne jako nějaké striktní pokyny.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová