Re:Tvrdohlavý syn

Dobrý den, Marketo,
Váš syn, pravděpodobně, dospěl do takzvaného „období vzdoru“. Jedná se o přirozené vývojové období, do něhož děti dospívají právě kolem tří let, u různých dětí trvá různě dlouho a jeho projevy jsou různě výrazné.
Zní to možná podivně, ale to, že se toto období objevilo, je opravdu známkou vývojového pokroku.
Vědomí sebe, jako samostatně existující bytosti, pravděpodobně není něco, s čím by se lidské mládě narodilo. Toto vědomí se teprve rozvíjí, spolu s tím, jak dítě získává víc a víc zkušeností samo o sobě, o lidech a věcech, které „nejsou já“, a taky o způsobech komunikace, o vztazích, o tom, jaký může mít ono samo vliv na to, co se děje… Právě někdy kolem tří let bývá už těch zkušeností dost na to, aby ono „já“, bylo už dost celistvou představou, a to se projevuje i změnou ve vyjadřování, dítě už o sobě neříká, „Martínek jde“, ale „já jdu“.
Šlo-li vše v životě dítěte do této chvíle „dost dobře“ vnímá dítě samo sebe jako poměrně kompetentní bytost, která je tu na světě dobře, je hodna úcty a má vlastní vůli a právo se rozhodovat, a pravděpodobně, pokud k té fázi vzdoru dospělo, má i dost důvěry ke svým rodičům, že projev svobodné vůle nebude příliš tvrdě odmítnut a potrestán, a že unesou i rozpory, které se v chování dítěte v této době objevují.
Dítě už sice dorostlo k možnosti rozhodovat se, vyjadřovat svoji vůli, a k vědomí „já“, ale praktická realizace konkrétních rozhodnutí, a taky „vyjednávání“ s okolím je věc hodně složitá a dítě se to začíná teprve učit. Je často vystaveno mnoha nezdarům v tom, co dělá.
Možná bych to velmi zjednodušeně mohla přirovnat k tomu, že jste udělala řidičské zkoušky, znáte, jakžtakž pravidla, a teď máte nové auto nebo od někoho půjčené, a máte sama poprvé vyjet na silnici. Neznáte možná ani cestu, kudy pojedete, a budete nucena reagovat na ostatní řidiče a chodce nebo aspoň trochu jejich úmysly odhadnout…
Často se stane, že se dítě potká s několika alternativami, a pro ně jsou možná všechny stejně silné, nebo chce něco, co třeba moc rádo jí, rodič ví, že to není zdravé, dítěti to v tu chvíli nepřipadá důležité. Někdy byste mu třeba něco i dovolila nebo uvěřila, kdyby to dokázalo pořádně vysvětlit, ale slovní zásoba nedostačuje. Něco by chtělo udělat, ale nelíbí se mu výsledek jeho snažení a mrzí ho to. Takových rozporů a nedorozumění je v životě dítěte každý den spousta. Některé děti to pak „řeší“ tím, že NE, nechci, je jejich zásadním programem pro toto náročné životní období, některé se „zaseknou“, v rozporech jaksi uvíznou a mlčí, jiné pláčou a občas předvedou parádní „hysterickou“ scénu, nebo se tyto reakce u dítěte „podle situace“ střídají.
Ačkoli pro rodiče, a zvláště maminky, pokud jsou s dítětem v celodenním kontaktu, bývá také velmi náročné tyto konflikty, a někdy i nepřátelské projevy dítěte opakovaně snášet, dospělý by měl být zralejší osobou, a pomoci dítěti tyto situace zvládat a získávat nové zkušenosti, aby je postupně dokázalo řešit adekvátněji, lépe.
Třeba tak, že dítě pochválí, když se chová dobře. Pochvala vede k tomu, že dítě bude žádoucí chování opakovat častěji.
Nebo tak, že je vstřícný a trpělivý, a pokyny, které vyslovuje nejsou např. protichůdné, podle momentální nálady, a jsou dítěti poměrně srozumitelné.
Dospělý by měl také respektovat vývojový stupeň dítěte, uvědomit si, že to co velcí zhodnotí jako „hloupost“, může být pro dítě opravdu velmi bolestná nebo náročná záležitost.
K tomu je ale také třeba, aby i dospělý měl jisté zázemí. Pokud je třeba maminka hodně unavená, má náročné zaměstnání, zdravotní potíže, jiné problémy v rodině, pak pro ni mohou být nároky dítěte, byť oprávněné, velkou zátěží a je vhodné, aby se také věnovala řešení osobních potíží.
Má-li dospělý sklon reagovat příliš prudce, je opravdu někdy lepší krizovou situaci prostě přerušit, poslat dítě do vedlejší místnosti, a buď věc nechat odeznít nebo problém řešit až všichni „vychladnou“. V některých situacích se osvědčuje i odvést pozornost dítěte na něco jiného, zaujmout je něčím jiným.
Někdy dochází ke konfliktům proto, že dítě je velmi zaujato nějakou svou činností a potřebuje určitý čas, aby začalo dospělého vnímat, ale dospělý vyžaduje „okamžité uposlechnutí rozkazu“. Tady je na místě opět trpělivost, a spíše předcházení konfliktu, např. si sednete k dítěti, které si něco skládá, a až když vidíte, že Vás opravdu vnímá, mu řeknete, co od něj chcete, a dohodnete se, že to může jít udělat, až např. doskládá kousek, který považuje za nezbytný.
Někdy dítě ani neví, že dělá něco špatně, a je lépe ho upozornit na konkrétní věc, která Vám vadí, než např. obecně říkat „nech toho“.
Pokud jde všechno dobře, dítě si časem uvědomí, že pravidla, která dospělí nutně stanovují, nejsou jen omezující, ale jsou tu i proto, aby dítě chránila. Získá více zkušeností, a konflikty, nedorozumění a nezdary už neponese tak těžce. Už bude například vědět, že zlost, bezradnost, bolest z nezdaru, může zase přejít, a že i když se teď s mámou nepohodlo, pořád je to ta jeho máma, která ho má ráda a ono ji, prostě z toho „vyroste“.
Domnívám se, že zhoršení chování v souvislosti s nástupem do školky, které uvádíte, tedy vystupňování uvedených příznaků, může být dáno ne tím, že byl chlapec dlouho v úzkém kontaktu s matkou, ale spíš tím, že je pro něj tato nová situace a neznámé prostředí, navíc v cizí zemi, v tomto období, příliš velkou zátěží.
Asi bych ho raději na kontakt s dětmi zvykala postupně, za přítomnosti blízké osoby, třeba na dětském hřišti. Pokud je nutné, aby do školky chodil, bylo by asi dobré, aby tam nebyl příliš dlouho, a aby si ve chvíli, kdy je s Vámi opravdu užil Vaší pozornosti, případně, abyste nějakou dobu zůstávala ve školce s ním.
Protože neznám Vaši konkrétní situaci, berte, prosím, mé povídání spíš jako námět pro Vaše úvahy, než jako nějaké striktní pokyny.
Mějte se hezky
Mgr. Silvie Nedvědová