Re:Kope a bije ostatní děti

Dobrý den, Kataríno,
Omlouvám se za opožděnou odpověď.
Píšete, že je dcerka velmi živá, vnimavá, a tak se mi zdá, že její chování je možná jen projevem netrpělivosti.
Dítě v tomto věku je přirozeně egocentrické. To znamená, ne že by bylo sobecké, ale to, že většinu věcí je schopné vnímat jen ze svého hlediska nebo z hlediska toho, co právě potřebuje, chce, co ho právě napadlo… Nedovede si zatím představit, co chce druhý, a že on vnímá své potřeby také jako hodně důležité, že má své pocity, které „moje já“ necítí, ale „jeho já“ ano, stejně silně jako já ty svoje… A že jsou tu vlastně dva rovnocenní človíčci, ne „Já“, a něco méně výrazného dalšího.
Toto vnímání situací je přirozené a vyvíjí se pomalu, po celý předškolní věk dítěte. A v trochu pozměněné podobě i dále.
Spousta věcí je také pro dítě nových, a tak bývá někdy hodně vystrašené, a jindy zase strašně, neuvěřitelně moc nadšené… Je-li nějaký popud dost silný, a jeho realizaci stojí něco v cestě, může vzniknout tendence překážku „prostě nějak honem“ odstranit.
V této době se také tvoří „já“ dítěte, pocit jeho identity, pocit, že má své místo na světě, a má právo tu být, něco chtít, mít na věci vliv… Pro pozdější životní jistotu je důležité, aby tento pocit dítě získalo.
Dítěti může pomoci, a uklidnit je, když ví, že rodič tyto pocity chápe, když rodič jeho chování, pocity, potřeby… pojmenuje, když dítě vidí, že byly uznány jako právoplatné. Dítě se často trochu zklidní už jen tím, že rodič tyto věci vysloví: „Chápu, vidím, že se chceš sklouznout a hrozně tě to baví, už se nemůžeš dočkat, viď…“
A druhou částí by pak mělo být, že rodič stanoví pravidla chování, meze, co už se nedělá, případně vysvětlí, co je pěkné, žádoucí…: „ale nesmíš strkat do dětí, nebo, …nojo, už to bude, jen chvilinku počkej, pojedeš až se sklouzne holčička…, byla tu dřív… nebo, to je moc pěkné, když se takhle střídáte…“
Myslím, že je vhodné v tomto být spravedlivý, a nepřehnat to ani na druhou stranu, tj. ve snaze o vychování naprosto laskavé a přející bytosti nutit vlastní dítě, aby ostatním přehnaně ustupovalo, a aby třeba naopak pouštělo ostatní děti napřed i když přišly později…
Myslím, že přístup, ke kterému jste postupně došla, vysvětlování, je velmi vhodný. A myslím, že ani nemusíte mít obavu, že by toto chování mělo být signálem, že z dcerky vyrůstá nějaká agresivní bytost.
V tomto směru dobře funguje výchova příkladem dospělého. Když dítě má příležitost vidět, zažívat trpělivé, způsoby řešení situací, to, že rodič vnímá je samotné, jiné lidi, jako bytosti, které zaslouží úctu a mají práva… pravděpodobně si také tyto hodnoty snáze osvojí, budou pro ně příjemné, stanou se postupně přirozenými.
Co se týká trestu a pochvaly, trest má šanci zastavit nežádoucí jednání. Aby mohlo být něco vybudováno, je účinnější směrovat dítě pomocí pochválení, ocenění každého žádoucího jednání i snahy o ně, někdy i povšimnutím si i docela malých posunů k lepšímu. Určitý posun už Vaše holčička, zdá se, udělala. Když druhého polituje, už ho asi vnímá víc, než předtím.
Přeju hodně trpělivosti, tvořivosti a radosti s dcerkou.
Mgr. Silvie Nedvědová