Otázka
Odpověď
Jak se srovnat s velkou touhou po miminku, které stále nepřichází?
19.5.2009 13:05:21 Katka
Dobry den pani Lenko, jiz 2,5 roku se snazime s manzelem o otehotneni. Podstoupili jsme uz i radu vysetreni a procedur, zacli jsme navstevovat i centrum asistovane reprodukce (kde jsme zkusili krome samotneho IVF snad uz vse, na IVF se chystame nyni v lete).
Jenze, tyto vsechny nezdary na mne zacly pusobit hrozne negativne a beznadejne. Dokonce jsme ted i centrum asistovane reprodukce a vsechny dalsi doktory prestali navstevovat, protoze mi to prislo vse na nic a jako takova neustala honicka. Tyto vsechny neuspechy zacly hodne ovlivnovat muj zivot - napr. stranim se vsem kamaradkam, ktere uz mely to stesti a porodily, kdyz jdeme s manzelem a prateli nekam, neustale resim, zda tam nebude nejaka tehotna znama. Kazde oznameni o otehotneni zname ci pribuzne me hrozne zasahne a ja se z toho davam nekolik dni dohromady, nemyslim na nic jineho. Samozrejme jim to preji, ale zaroven citim, ze to ze me dela jeste vetsiho chudaka - vsem to jde, jen nam ne.... Je mi 28 let a mam pocit, ze minule 2 roky, misto abychom si s manzelem uzivali krasneho veku, jsme stravili honbou za miminkem a bez vysledku... Nemam pocit krasne odzitych minulych let. Jezdime na dovolene, mame ruzne aktivity a zajmy, ale tyto vsechny veci me nedokazou udelat stastnou, spis me jen kratkodobe potesi.
Miminko proste strasne chci a existuje tedy nejaka rada, jak se muze clovek srovnat s zivotem bez nej a s zivotem mezi prateli, kteri rodi jak na bezicim pasu?
Taky bych Vas jeste chtela pozadat o radu, jak se nejlepe psychicky naladit na pripadne IVF, protoze rady typu "nemysli na to" u me uz fungovat nemuzou :-)
Dekuji.
Jenze, tyto vsechny nezdary na mne zacly pusobit hrozne negativne a beznadejne. Dokonce jsme ted i centrum asistovane reprodukce a vsechny dalsi doktory prestali navstevovat, protoze mi to prislo vse na nic a jako takova neustala honicka. Tyto vsechny neuspechy zacly hodne ovlivnovat muj zivot - napr. stranim se vsem kamaradkam, ktere uz mely to stesti a porodily, kdyz jdeme s manzelem a prateli nekam, neustale resim, zda tam nebude nejaka tehotna znama. Kazde oznameni o otehotneni zname ci pribuzne me hrozne zasahne a ja se z toho davam nekolik dni dohromady, nemyslim na nic jineho. Samozrejme jim to preji, ale zaroven citim, ze to ze me dela jeste vetsiho chudaka - vsem to jde, jen nam ne.... Je mi 28 let a mam pocit, ze minule 2 roky, misto abychom si s manzelem uzivali krasneho veku, jsme stravili honbou za miminkem a bez vysledku... Nemam pocit krasne odzitych minulych let. Jezdime na dovolene, mame ruzne aktivity a zajmy, ale tyto vsechny veci me nedokazou udelat stastnou, spis me jen kratkodobe potesi.
Miminko proste strasne chci a existuje tedy nejaka rada, jak se muze clovek srovnat s zivotem bez nej a s zivotem mezi prateli, kteri rodi jak na bezicim pasu?
Taky bych Vas jeste chtela pozadat o radu, jak se nejlepe psychicky naladit na pripadne IVF, protoze rady typu "nemysli na to" u me uz fungovat nemuzou :-)
Dekuji.