Re:Dětské domácí krádeže

Dobrý den Kláro,
připadá mi, že k nějakému, bohužel dlouhodobému nedorozumění opravdu došlo.
Vycházím z toho, jak chápu Váš dopis, při rozhovoru bych se asi ještě na řadu věcí zeptala, takže následující text berte prosím jako souhrn nápadů, námětů k přemýšlení…
Myslím, že dítě v tomto věku by mělo mít, pokud to finanční situace rodiny jen trochu dovolí, nějaké peníze jen tak „na hlouposti“, peníze, do kterých mu opravdu nikdo nebude mluvit a že má právo na vlastní, malá, hloupá a ne vždy rozumná přání. Kubík je malý kluk a v osmi letech jsou pro něho důležité úplně jiné věci než pro dospělé, a také pro něho může být důležité vědět, že to jeho blízcí dokážou pochopit.
Pokud se Vám zdá padesát korun za měsíc, to je 12,50 na týden, jen tak na hlouposti příliš, je možné kapesné rozdělit na to, co se spoří, a na to, co je opravdu jen věcí dítěte. Zkuste se třeba poptat u známých, jak to mají s kapesným dětí, a jak jim to funguje. Nebo starší holčičky, jaké kapesné tak mívají ostatní děti, pokud si toho všímá.
Dlouhodobé cíle, jako autodráha mohou být pro osmileté dítě velmi abstraktní, a po nějaké době se přesunou do oblasti nerealizovatelných snů, věcí, o kterých se mluví, ale dítě už vlastně ani nevěří, že přijdou, nebo si je už ani nepřeje. Na autodráhy, kola a podobné věci by možná raději měly být odkládány stranou větší částky, které dítě třeba dostane od prarodičů k nějakým zvláštním příležitostem. Nevím přesně, jak to spoření probíhalo, zda si Jakub dával stranou celé kapesné nebo jiné částky, jak dlouho už spořil v době, kdy šel utrácet…
Možná, že už to na něj bylo moc dlouhé spoření, a po vší té námaze zjistil, že autodráha je ještě v nedohlednu… V dětském věku, jsou třeba tři měsíce velmi dlouhá doba. Nevím, kolik autodráha stojí, a jak dlouho jste mysleli, že by Kubík měl spořit, a jestli jste o tom s ním mluvili, a kolik jste mu chtěli přidat, ale než by nastřádal z kapesného, trvalo by to mnoho měsíců…
Myslím si, že zpočátku, když vlastně jen utratil svoje peníze, ještě bylo poměrně snadné se o tom domluvit: „my jsme to mysleli dobře, ale Ty bys to asi potřeboval jinak, možná bychom to měli společně nějak přehodnotit...“, a dát hlas i Kubíkovi, připustit, že je třeba něco jinak než jste si představovali. Ale z dopisu se mi zdá, že jste potrestali, a dál jste se tím, nebo synovými názory příliš nezabývali. Dítě pak snadno dostane pocit, že rodiče některé věci prostě nedokážou pochopit, že je jim jedno, co si ono myslí, že domluva není možná… a některé věci, které cítí navíc ani nedokáže zformulovat tak, aby o nich mohlo mluvit.
Zdá se mi, že to teď může být těžké, když se to vystupňovalo, ale zdá se mi, že jediná nadějná cesta ven, je, nějaký rozhovor přesto zkusit. Možná v takovém smyslu: Mrzí nás to celé, možná je to nějaké nedorozumění, máme tě rádi a přáli bychom ti, abys, až budeš dospělý byl spokojený a slušný člověk, rádi bychom přišli na to, co se stalo, že tě napadlo vzít ty peníze… nemusíme o tom mluvit hned dneska, ale zkus přemýšlet, jestli bys nám o tom neuměl něco říci… a pak být hodně trpěliví. Možná ani nic neřekne, ale přesto se může chování, v souvislosti s Vaší vstřícností, postupně měnit.
Pokud tresty a zákazy nepomáhají, myslím, že asi tento postup prostě k ničemu dobrému nepovede, a je třeba, ač to na první pohled vypadá nelogicky, zkusit něco jiného.
Já osobně bych pak asi, zrovna jako Vy, hledala, co dítě potřebuje, když tohle dělá, jestli jsem, jako rodič něco nepřehlédla, nepodcenila...
Nevím, jaká je jeho pozice v rodině ve srovnání se sestrou, zda se oproti ní necítí neúspěšný, nebo, zda nemůže mít pocit, že ona má nějaké výhody… Doporučila bych, nesrovnávat nahlas, nedávat sestru za příklad. zkusit vnímat každého zvlášť jako člověka s odlišnými potřebami, vlohami…
Možná, ale to se tak spíš jen dohaduju, domnívám, jak tak Kubík všechno najednou utratil, a rozdával…, zažil nějaký pocit radosti, nebo jiný pocit, který před tím postrádal.
Možná ani nejde o úspěch nebo oblibu u kamarádů, „jen“ se zviditelnil, ostatní si ho více všimli, a možná, že mu chybělo právě něco něco takového.
Ta potřeba být více vnímán, se může jevit jako „slabé místo“, ale když si jí všimnete, může i ukazovat, kde hledat cestu ke změně.
Kubík si teď zajistil spoustu Vaší pozornosti, vnímáte ho, přemýšlíte o něm. Zkusila bych tedy upravit situaci nebo komunikaci v rodině tak, aby Kubík mohl častěji vnímat, vědět, že ho máte rádi, že mu věnujete pozornost, že ho vnímáte jako důležitou bytost, i když zrovna nedělá žádné nápadné věci.
Že je pro Vás důležité, co si myslí, co si přeje, že to pro Vás nejsou „jen hlouposti“, že je možné mluvit o jeho názorech, dětských potřebách.
Další krok by mohl být pomoci mu najít i něco dalšího, co by mu mohlo také přinášet dobré pocity, a nebyly by to peníze, a nebylo by to za cenu krádeže nebo jiného společností neschvalovaného nebo nepřiměřeně nápadného chování. Mohlo by to být něco co by dělal společně s rodinou, ale i nějaký zájem, záliba.
Nepíšete nic o Kubíkově biologickém otci a případně o kvalitě vztahů mezi nimi, pokud jste rozvedeni, zda má o děti zájem a vídá se s nimi nebo ne… to by také mohlo být podstatné.
Možná to ale může být úplně jinak, vlastně jednodušeji. Třeba se mu zdálo, je opravdu ještě dost malý a mohl by to vnímat i takhle, že mu jeho kapesné vlastně berete a on se nemůže bránit… někdy si opravdu děti některé situace vysvětlí způsobem, který je pro dospělého těžko pochopitelný. Není pak na místě zkratkovité řešení ve formě trestu, ale snaha se postupně domluvit, pochopit navzájem.
Také se někdy, doufám, že to není Váš případ, stává, že malé děti někdo šikanuje, nutí je, aby mu nosily pamlsky, nálepky, peníze. Dítě se to bojí říci, peníze vezme doma, a pak je ještě potrestáno…
Doporučila bych rozhodně znovu vyšetření u psychologa, ne „za trest“, ale „aby nám poradil, abychom se dozvěděli o tom všem víc věcí a mohli se lépe rozhodnout, co dál“. Pravděpodobně by šlo o rozhovor, a také o nějaké testy, ale jiné, než v případě prospěchových potíží.
Omlouvám se za pozdní odpověď a přeju aby to dobře dopadlo.
Mgr. Silvie Nedvědová