Otázka
Odpověď
Společné příjmení
12.4.2006 15:54:15 Eva Jenčíková
Vážená paní Brabcová,
ráda bych Vás požádala o radu v jedné "zapeklité" záležitosti. Bude mi pomalu 29 a už pět let žiji se svým přítelem, které mu je 31. Myslím, že mohu popravdě říci, že jsme vždycky počítali s tím, že se i vezmeme, ale nebylo kam spěchat. Teď nás k tomu takříkajíc dohnaly okolnosti. Z určitých důvodů, je zapotřebí, abychom se vzali, i když nemusíme.
V tento okamžik se vynořuje malý problém. Už od doby našeho seznámení jsem přítele připravovala na to, že i v případě sňatku si hodlám ponechat své dosavadní příjmení. Jak je naprosto očekávatelné v naší kultuře - můj přístup se nesetkal zrovna s pochopením.
V této fázi se ovšem dostávám do postavení toho tvrdohlavého a neústupného, který se nechce dohodnout, protože přítel "nemá nic proti" tomu, abych přijala jeho příjmení a své používala jako druhé.
Argumenty typu:
- každý to tak dělá,
- je to tradice
- tak přece dáme najevo, že k sobě patříme
- vždycka to budeš ty, to se přeci s jménem nezmění,
- přeci neděláš nic takového, kde by tě změna jména jakkoli poškodila,
mě uvádějí v šílenství, protože po čtyřech letech občasných diskusí už nějak nemám sílu vysvětlovat, že skutečně nemám nic proti jeho příjmení, že je pro mě moje jméno důležité a je součástí mojí identity, že nevidím důvod, proč se přizpůsobovat úplně každé tradici, kterou nám zanechali předkové. Že mi nepřipadá správné, když po mě požaduje věc, kterou já bych po nikom nikdy nechtěla. Kromě toho nemám pocit, že by tvořili rodinu lidé s týmž příjmením, ale ti, kteří spolu žijí, poskytují si lásku, přátelství a podporu, jichž je k životu a vněm zapotřebí, takže absolvovat všechny potíže související s tím, že člověk změní příjmení, v tomto případě nepovažuji skutečně za nutné.
Většinou se o téhle záležitosti bavíme s úsměvem na rtech, ale už párkrát se nám to nějak vymklo z rukou a skončilo to pro mě ošklivou výměnou názorů, kterou bohužel ještě umocňuje můj pocit, že se při tom přítel dobře baví, zatím co já už nevím, jak vysvětlit, že je to opravdu věc, na níž mi velice záleží. Tak mě prosím nasměrujte, jak by se něco takového dalo rozumě a hlavně bez emocí udělat. Pokud samozřejmě něco takového mé líčení umožňuje. Díky moc Eva
ráda bych Vás požádala o radu v jedné "zapeklité" záležitosti. Bude mi pomalu 29 a už pět let žiji se svým přítelem, které mu je 31. Myslím, že mohu popravdě říci, že jsme vždycky počítali s tím, že se i vezmeme, ale nebylo kam spěchat. Teď nás k tomu takříkajíc dohnaly okolnosti. Z určitých důvodů, je zapotřebí, abychom se vzali, i když nemusíme.
V tento okamžik se vynořuje malý problém. Už od doby našeho seznámení jsem přítele připravovala na to, že i v případě sňatku si hodlám ponechat své dosavadní příjmení. Jak je naprosto očekávatelné v naší kultuře - můj přístup se nesetkal zrovna s pochopením.
V této fázi se ovšem dostávám do postavení toho tvrdohlavého a neústupného, který se nechce dohodnout, protože přítel "nemá nic proti" tomu, abych přijala jeho příjmení a své používala jako druhé.
Argumenty typu:
- každý to tak dělá,
- je to tradice
- tak přece dáme najevo, že k sobě patříme
- vždycka to budeš ty, to se přeci s jménem nezmění,
- přeci neděláš nic takového, kde by tě změna jména jakkoli poškodila,
mě uvádějí v šílenství, protože po čtyřech letech občasných diskusí už nějak nemám sílu vysvětlovat, že skutečně nemám nic proti jeho příjmení, že je pro mě moje jméno důležité a je součástí mojí identity, že nevidím důvod, proč se přizpůsobovat úplně každé tradici, kterou nám zanechali předkové. Že mi nepřipadá správné, když po mě požaduje věc, kterou já bych po nikom nikdy nechtěla. Kromě toho nemám pocit, že by tvořili rodinu lidé s týmž příjmením, ale ti, kteří spolu žijí, poskytují si lásku, přátelství a podporu, jichž je k životu a vněm zapotřebí, takže absolvovat všechny potíže související s tím, že člověk změní příjmení, v tomto případě nepovažuji skutečně za nutné.
Většinou se o téhle záležitosti bavíme s úsměvem na rtech, ale už párkrát se nám to nějak vymklo z rukou a skončilo to pro mě ošklivou výměnou názorů, kterou bohužel ještě umocňuje můj pocit, že se při tom přítel dobře baví, zatím co já už nevím, jak vysvětlit, že je to opravdu věc, na níž mi velice záleží. Tak mě prosím nasměrujte, jak by se něco takového dalo rozumě a hlavně bez emocí udělat. Pokud samozřejmě něco takového mé líčení umožňuje. Díky moc Eva
V její náručí
