Problém s otěhotněním a psychika

Slyšela jsem Vaši relaci v rádiu a velice mne zaujala. Je mi 36 let, manželovi je 47 a již 7 let se snažíme o další dítě (dcera je z prvního manželství, ale tvoříme perfektní rodinu, svého vlastního otce vůbec nezná). Mám za sebou 3 cykly IVF, v podstatě mi bylo řečeno, že šance otěhotnět je již velmi malá. Před pěti lety jsem prodělala mimoděložní těhotenství s následným odebráním vejcovodu.
Po posledním IVF (které bylo v prosinci), kdy jsem sice otěhotněla, nicméně jsem po 3 týdnech začala krvácet, jsme se s manželem dohodli, že už toho všeho bylo dost a že myšlenku dalšího dítěte opustíme. Byla jsem z toho vyčerpaná psychicky a většinu našich finančních prostředků přesouvali na účet centra asistované reprodukce. Myslela jsem si, že se s tím dovedu smířit, ale v práci se hodně setkávám s novopečenými maminkami a děti, rodící se v mém okolí prostě nedovedu nevnímat. S manželem žijeme velice aktivně, sportujeme, cestujeme, máme hodně společných zájmů, ale mne neustále něco chybí. A protože je manžel introvert, nemohu s ním o mém problému hovořit. V podstatě jsem se smířila s tím, že už žádné další dítě mít nebudu, ale nejsem si úplně jistá, jestli se s tím někdy úplně vyrovnám. Hodně jsem si slibovala od IVF a byla jsem ochotná leccos vydržet, ale nepočítala jsem s negativním výsledkem. Mívám občas "smutnění" a nejhorší je okolí vysvětlovat, proč nemá dcera bratříčka nebo sestřičku. Už mnohokrát jsem se chtěla obrátit na psychologa, ale vždycky jsem si řekla, že je mnohem více lídí, kteří mají mnohem větší problémy. Myslíte, že se s touto skutečností jednou smířím, nebo se s tím naučím žít bez pocitu hořkosti? A neměla bych opravdu navštívit psychologa? Nakonec nevím, jestli můj problém nebude spíše psychologický než fyziologický. Jsem totiž zvyklá, že pokud opravdu něco chci, tak to dokážu a toto je opravdu první věc, která se mi "nepovedla", přesto že jsem ji strašně moc chtěla.
Děkuji a přeji Vám krásný den