Vztek

Dobrý den,
je mi 32 let a mám jednu dvouletou dceru. Projevují se u ní náhlé záchvaty vzteku, dle naší rodiny bez příčiny. Např. vymyslí si, že tady (v našem domě, bytě) nebydlí a hystericky se vzteká, válí se po podlaze u výtahu, poté co ji dostanu (ne násilím, ale nějakým slibem, který chci splnit) do výtahu, se začne opět svíjet u výtahu, poté co ji opět nalákám do společné předsíně, se začně vztekat i zde a stále tvrdí, že tady nebydlí. Opětovným opakováním slibu, snažím se stále klidně, ji dostanu do bytu a zde při vyprávění dostane nový záchvatvzteku, ptohlásí, že zde nebydlí, brečí, otevře si dveře do společné předsíně (pro náš a sousední byt), sedne si na zem, vzteká se, případně si na zem lehne a opět se vzteká. další pokračování se různí podle toho jak moc už toho za celý den mám já plné zuby.
Další příklad - navštěvujeme spolu mateřské centrum. Moc se jí tam líbí, moc se těší, ale v některé fázi ranních příprav si vzpomene, že do školičky nechce. Buď jí přemluvím (co všechno tam budeme dělat, co má ráda) anebo ji za jejího pláče dovedu až před dům, kde pláč ustane a ona se opět začně do školičky těšit.
Nebo například dneska. Moc ráda s námi chodí na houby. Dostala ode mně nový vlastní košík, který jsme dosud nevyzkoušeli, tak njsme se dohodli, že půjdeme na houby. Fajn, perfektní až do druhého lesa (musíme projít přes jeden, ve kterém ještě radostně skotačila). tam po chvíli hledání spustila řev, že nechce houby, začala mi je z košíku vyhazovat a s jednou houbou za řevu, že nechce mamainku, nechce tatínka, nechce babičku se vydala do dáli. Za chvíli upadla, na chvíli jsem jí povídáním uchlácholila a začalo to nanovo.
Pak se počurala a tím výlet po cca 3/4 hodině jsme ukončili.
Chápu, když se vzteká, že je unavená nebo má hlad či žízeň. Tyto potřeby se jí snažím nabídnout a uspokojit. Ale její "nechci nic, vůbec nic" a vzteklé házení věcí, pro mě osobně bez příčiny opravdu nechápu. Snažím se volit laskavý přístup, ale občas nevydržím (dohromady asi třikrát) a dostane na zadek. To samozřejmě situaci taky nevyřeší, stejně jako mnohem obvyklejší domluvy.
Ještě bych měla jeden dotaz. Můj manžel je cizinec, jehož matka je Češka, proto mluví velmi dobře česky(nikdo nepozná, že Čechem není). Jeho matka s námi v současné době bydlí, mluví plyně oběma jazyky. Do této chvíle jsme na dceru mluvili česky. Chtěla bych, aby dcera mluvila i rodným jazykem mého manžela, minimálně by se jí to hodilo při styku s příbuznými. S příbuznými mého manžela mluvím anglicky, s jeho otcem i česky, umí pouze částečně - jak česky, tak anglicky. Když jsem na ni zkoušela mluvit anglicky tak mi říkala: "to mi neřikej, maminko". prosím o radu, jak bychom měli postupovat, případně překlenout její nedůvěru v cizí jazyk. Moje švagrová na ni mluvila pouze svým rodným jazykem (nemá stejnou matku jako můj manžel) ale dcera to nepřijímala příliš dobře. Přesto si s ní hrála, vařila s ní a žvatlala na ni česky.
Zápasí ve mně dva postojem: začít s jazykem co nejdříve (myslím, že na to už je pozdě) a nebo počkat do doby, než dostatečně zvládne češtinu (asi čtyři roky).
Snažila jsem se na obě své otázky najít odpovědi, ale vztekání tohoto typu jsem u dvouletého dítěte hledala marně a v otázce učení cizího jazyka jsem takový případ, resp. tuto situaci nenašla. Víme, že byla chyba, že na dítě od začátku manžel nemluvil svým jazykem, ale už se stalo.
Budu velmi potěšena, pokud mi na mé otázky odpovíte.
Děkuji


Iva Bradičová