Rok po potratu

Přeji dobrý den... Se současným přítelem jsme se v roce 1999 pokoušeli o miminko, otěhotněla jsem, ale bohužel jsem o něj v 11. týdnu přišla... Ten pocit byl strašný. Po roce jsme to zkusili znovu - a opět těhotenství. Měli jsme strašnou radost, ale potratila jsem ve 13. týdnu. Dávala jsem si to za vinu, že jsem se dost nešetřila (mé úplně první těhotenství proběhlo v pohodě a mám 7letou dceru), že jsem měla dělat tohle a ne tamto... Příčinu nezjistili. S partnerem jsme podstoupili všechna možná i nemožná vyšetření, dle kterých jsme oba v naprostém pořádku a nic nebránilo tomu, zkusit to znovu. Povedlo se a já byla v prosinci 2001 těhotná. Jako "riziková" jsem zůstala doma, šetřila se, pilně polykala doporučené léky na podporu a udržení těhotenství. Měla jsem hrozný strach (dnes už vím, že to asi nebylo dobré). Všechno šlo relativně dobře, přestála jsem první trimestr, a všichni, včetně lékařů, jsme se začali radovat, že všechno dobře dopadne. Zmýlila jsem se... V polovině 4.měsíce mi jednoho rána nebylo dobře, bolelo mě břicho, dopoledne mě "chytly porodní bolesti", odtekla plodová voda, začalo mohutné krvácení a už jsem jela... V mdlobách, v slzách... Miminko (pro mě to bylo miminko) bylo mrtvé, já ztratila spoustu krve... A chuť žít... Já vím, mám svou holčičku, partnera, mámu... V tu chvíli jsem ale nic z toho "nebrala", byla jsem nešťastná. Po několika dnech jsem byla ráda, že je mám, všichni mě drželi nad vodou. Změnila jsem se, jsem přecitlivělá, lítostivá, občas až neuvěřitelně výbušná a vzteklá. Bude to rok. Když jsme o tom s parterem mluvili, řekl mi: "Vzpomínej, breč, ale netýrej se, snaž se vzchopit." Nejde mi to, každý den mě stojí moc vnitřní síly... Děkuju, že jste moje "trápení" přečetla až do konce.