Re:Negativismus

Dobrý den, Lenko,
Váš syn pravděpodobně opravdu dospěl do „období vzdoru“. To znamená, dozrál na určitou úroveň, kdy už si uvědomuje sám sebe jako samostatnou osobu, a kdy si začíná uvědomovat, že se může rozhodovat. A že může mít jiný názor než jeho blízcí. To tedy není něco, co by se mělo rychle překonat a odstranit, spíše jsou to důležité dovednosti, které jsou ale teprve v začátcích a je třeba je kultivovat a rozvíjet.
Zároveň je to velká změna ve vztahu mezi Vámi a Davidem, který byl až do této chvíle, „v pohodě“. To je určitě náročné, pro mnoho maminek. Někdy je vše komplikovanější, například, byl-li někdo z rodičů tvrdě trestán, může se potýkat se svým dětstvím, a je pro něho náročné, dělat věci jinak, i když by teoreticky rád jednal s dítětem jinak, v konkrétní konfliktní situaci to může být hodně náročné. Pak může být užitečné, když rodič využije nějakou možnost konzultace s odborníkem, ať už při osobních návštěvách psychoterapeuta, poradce nebo třeba zkusí zatelefonovat na některou z linek důvěry.
A zároveň jde o to, že dítě přišlo na to, že je samostatná bytost, a hledá svoji pozici ve „svém“ světě. Toto osamostatnění bývá náročné i pro dítě. Zatím David fungoval tak trochu dohromady s Vámi, teď je sám za sebe, a někdy se může dostat i do pozice „proti Vám“. Někdy děti mívají v tomto období úzkostné sny, pláč, „když není po jeho“, může být také o náročnosti toho, že už se nedomluvíte tak snadno, jako dřív. Ale dítě na tomto vývojovém stupni už je natolik složitá bytost, že taková souhra jako byla mezi Vámi dřív, už bude dosažitelná v mnohem menší míře. A je to přirozené. Jste dvě složité, odlišné bytosti, které se snaží o soužití, domluvu…
Aby dítě mohlo „dobře“ dospět, mělo by zůstat samostatné, měla by se rozvíjet jeho schopnost samostatného uvažování, rozhodování… Ale, rodiče někdy, ve snaze mít dítě dobře vychované, dávají v tomto období dítěti najevo, že, pokud nebude poslouchat, dojde ke konfliktu, přijde nepříjemná odezva.
V určité míře v tomto období samozřejmě ke konfliktům docházet bude, a je to i zdrojem učení se, vývoje, ale jde o to, aby to bylo jen v určité míře.
Pokud jsou rodiče až příliš důslední, dítě vlastně dostane zprávu „aby bylo doma hezky, nesmím mít vlastní názory“ a, někdy, boj o svoji samostatnou osobnost „vzdá“. Rodiče pak mohou mít radost, jak to těžké období zdárně překonali, a handicap toho, že sebedůvěra dítěte, malého člověka, byla narušena, začnou nelibě vnímat až mnohem později, někdy až ve školním období, někdy ještě později. Mít dítě, které se ve většině věcí řídí názory rodičů je určitě pohodlné, některým rodičům to zase poskytuje pocit bezpečí, že je dítě tak rozumné a nevymýšlí různé riskantní kousky…
Jindy to dítě nevzdá, a výsledkem může být stálý boj. Pokud se řeší tělesnými tresty, a dítě to nevzdá ani potom, vztah s rodiči se naruší, a do školy jde dítě, které je neustále v bojové pohotovosti a jinak to ani neumí. Je pravděpodobné, že se stane předmětem kritiky učitelů, za niž bude opět doma trestáno a bude mít konfliktní vztahy se spolužáky.
Někdy to „vzdají“ rodiče, často ve snaze o nekonfliktní vztah, o to, co nejlépe dítěti porozumět… Do krajnosti dovedeno, je odpovědnost za jeho další vývoj přesunuta na dvou až tříleté dítě, to je nepřiměřeně náročné. Navíc se dítě těžko naučí, že jsou tu další lidé, se svými „Já“, že mají svůj svět, svá přání, která jsou pro ně důležitá, a která jsou rovnoprávná k těm jeho, k jeho vnímání světa. Může dojít k tomu, že aby se takový člověk cítil ve vztazích dobře, bude mít tendenci situace, i druhé lidi ovládat, kontrolovat, bude znehodnocovat jejich vidění světa…
Jednoduchý návod jak se chovat neexistuje, každé dítě je jiné, každá maminka má jinou míru trpělivosti, schopnosti pochopit, co dítě má na mysli, jde-li o tvrdohlavost nebo jen nedokonalé vyjádření nějaké představy, jiný temperament, jiné rodinné zázemí. Podle mne je dobré uvědomovat si ty uvedené extrémy, jako varování, a vycházet z toho, co chcete, aby dítě zvládlo.
Chcete-li, aby bylo samostatné, nechte ho někdy rozhodovat, v určitých věcech, na které stačí.
Chcete-li, aby věděl, že ho berete vážně, naslouchejte mu, mluvte s ním, reagujte na to, co říká. To neznamená, že vždy vše uděláte podle něho. Někdy ale komunikace spíš než na vzdoru může ztroskotat na tom, že dítě má nějakou představu, co by chtělo, ale neumí to říci. Možná, že když říká „není tu žádné kakao“ může myslet, „byl bych rád, kdyby tu žádné kakao nebylo, protože teď na něj nemám chuť“ nebo má třeba kakao spojené s určitým hrnečkem a snaží se vyjádřit, že se skutečnost liší od jeho představy, někdy si děti jen hrají a dobírají si rodiče… Podobné věci se stanou i v komunikaci s o mnoho staršími dětmi, než je Váš David. Co to je, když oznámí „Já tu zůstanu“? Můžete reagovat, ty tady chceš chvíli stát…, je tu něco zajímavého…, chceš se na něco podívat…, je pravděpodobné, že dítě nějak odpoví nebo zareaguje. Myslím, že trasa a tempo procházky klidně může patřit k věcem, o kterých může dítě do velké míry rozhodovat.
Může se stát, že mu dnes jogurt nechutná, ale dopředu si to neuměl představit. Možná je jen moc studený nebo naopak není, můžete se zkusit doptat, co to znamená, že mu nechutná. Teď ti nechutná… něco ti vadí… možná ještě nemáš hlad… sníš si ho za chvíli… Asi záleží na rodinných zvyklostech, zda má dítě v takovém případě jogurt dojíst nebo ne, pokud se to stává výjimečně, myslím, že by bylo možné mu vyhovět, asi bych se snažila zjistit, o co jde, a případně upozornit dítě, že, pokud jogurt nebude dojídat, je to výjimka, protože je škoda vyhazovat jídlo…
Vztah s dítětem není něco jednou pro vždy daného, jak dítě roste, stále začíná něco nového, něco se mění, objevují se nové nároky na zvládnutí určitých témat, nejen pro dítě, ale i pro rodiče.
Dítě je rovnoprávný jedinec, ale, nemá dostatek určitých nezbytných návyků a zkušeností. Hranice, pravidla, která stanovíte nemusí být samoúčelným omezováním, ale zajišťují dítěti určitou pravidelnost, bezpečí, zdravý vývoj. Dítě to tak ale nemusí vnímat, takže, kromě uvedených komunikačních nedorozumění, kterým nelze zcela předejít, tady bývá další zdroj konfliktů. Někdy nezbývá, než, pro bezpečí dítěte, trvat na svém, někdy opět pomáhá vyjádřit, že vnímáme, co dítě říká, chce, nechce, ale, že, z určitého důvodu je nutné udělat něco jiného. Někdy lze úspěšně vést dítě k určitým návykům, a konfliktům předejít, děláme-li některé věci, např. česání, čištění zubů, úklid, jídlo… společně s dítětem.
Píšete, že někdy máte co dělat, abyste zůstala v klidu, nejradši byste Davidovi naplácala…, někdy by bylo dost nepřirozené, zůstat v klidu, ale je možné hledat mezistupně, mezi „klidem“, někdy se zaťatými zuby, a mezi naplácáním na zadek. Někdy stačí říci, to mě moc rozzlobilo, to mě mrzí, moc jsem se lekla… nebo naopak říci dítěti, co považujete za hezké, milé…
Bylo prokázáno, že výchova pomocí trestů může, ale ne vždy, zastavit nežádoucí jednání, nedává ale žádný směr, návod, jak jednat správně, jakoby se předpokládalo, že dítě nějak "ví", jak by mělo správně jednat. U dětí, které nemají z okolí dostatek pozornosti, ale i trest nebo negativní pozornost působí jako „zpevnění“ nežádoucího jednání, neboť pro dítě aspoň nějaká pozornost je lepší nežli nic.
Účinnější jako směrování je, je-li dítě chváleno, udělá-li něco správného, žádoucího, věnuje se mu dostatek pozornosti v běžném denním programu.
Další informace byste mohla najít ve starších odpovědích na téma vzdor, vztekání, období vzdoru.
Také mohu doporučit knihy Co, kdy a jak ve výchově dětí, Škola rodičů… od pana prof. Matějčka, Cesta životem od Dr. Pavla Říčana, Rodina a jak v ní zůstat naživu – kapitoly o vývoji dětí od J.Cleese a R. Skynnera.
Berte prosím moji odpověď jako souhrn nápadů, námětů pro Vaše další přemýšlení, něco se může hodit právě pro Vás, něco ne…, nikoli jako souhrn striktních "rad„.
Přeju hezké léto a hodně pohody s Davídkem
Mgr. Silvie Nedvědová