Otázka
Odpověď
Re: Strach z bouřky
2.7.2002 12:13:02 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Lucko,
myslím, že by mohla pomoci psychoterapie, tedy, zkuste najít někoho, kdo se zabývá psychoterapií a pracuje s dětmi, případně i s dalšími členy rodiny společně. Děti se opravdu učí vnímat události jako bezpečné nebo nebezpečné i podle signálů, které dávají blízcí dospělí, podle toho, jak cítí, že jejich blízcí vnímají svět.
Tento způsob řešení, „odnaučování“ nebo ovlivnění míry strachu pomocí psychoterapie, může vyžadovat větší časovou investici, ale má tu výhodu, že se dítě může nejen zbavit tohoto konkrétního strachu, ale může si osvojit mechanismy, jak se vyrovnávat se strachy vůbec. A tyto mechanismy může použít i v budoucnu, setká-li se s nějakou náročnou nebo ohrožující situací.
Holčičky bývají citlivější, vnímavější, mohou někdy reagovat úzkostí, která také, jak píšete, může dlouho přetrvávat a později mít i tělesné projevy, bolest hlavy, žaludeční nevolnosti, pocity závratí…
Logické vysvětlování opravdu pomáhá jen někdy a jen do určité míry, i proto, že pocity a jejich tělesný doprovod jsou v organismu ovlivňovány systémy, které jsou na rozumové kontrole do značné míry nezávislé.
Na druhou stranu určitá míra strachu je přirozený a potřebný obranný mechanismus, který v určitých situacích může i zabezpečit přežití. Není třeba strach potlačovat, spíš hledat přijatelnou míru a učit se jak s ním zacházet.
Například, bylo určitě rozumné, že jste byli v chodbě, kde Vás případně nemohlo pořezat sklo, a nezůstali v pokoji, ovšem, co jste tam dělali, to už možná mohlo být věcí dalšího rozhodování, tedy, zda tam sedět skrčení, když tam není okno, a tedy, teoreticky, nic vážnějšího tam nehrozí, nebo, zda jste si tam mohli udělat nějaké pohodlí, než to přejde… Na druhou stranu, velkou roli hraje i obeznámenost s podobnými ohrožujícími situacemi, takže lidé, kteří žijí v oblastech, kde se podobné „nepříjemné meteorologické události“ vyskytují opakovaně, jsou už na takové události zvyklí, míra pocitu ohrožení se tedy přirozeně většinou snižuje, a mohou mít už i naučené způsoby, jak celou událost přečkat více „v pohodě“, tedy reagují jinak, než lidé, kteří nějakou živelnou pohromu prožijí jednou, dvakrát za život. To je přirozené.
Mnohem problematičtější z psychologického hlediska bývá, když někteří lidé, z nějakého důvodu, strach necítí, nevnímají možné ohrožení.
Dalším řešením, které je na místě u silných úzkostí, kdy se úzkost začne přenášet do mnoha životních situací, případně se objevují stavy paniky, může být předepsání medikace. Medikaci může předepsat psychiatr.
Někdy se kombinují oba přístupy, což bývá, u velmi silných počátečních úzkostí často nejúčinnější. Je dobré se v tomto případě podrobně zajímat o předpokládané účinky léků, vhodnost pro děti, dávkování, předpokládanou dobu užívání…
Kontakty na psychology, zabývající se dětskou psychoterapií i na psychiatry, najdete v telefonním seznamu, většinou v oddílu věnovaném zdravotnictví. Někteří psychiatři se také zabývají psychoterapií, takže mohou výhodně kombinovat oba přístupy.
Psychoterapie, na rozdíl od psychologie není zaměřena na diagnostiku, tedy, např. na zjištění míry úzkosti pomocí testů, i když to může být součástí vstupního vyšetření, ale na práci s dítětem, která je déledobější, a může probíhat pomocí rozhovorů, řízené hry, mohou být zařazeny výtvarné techniky, nácvik relaxace, nebo přímé „odnaučování“ konkrétního strachu, pomocí představování si ohrožujících věcí, situací, ve chvíli, kdy je dítě v bezpečí, a, například ve stavu relaxace, tedy uvolněném stavu. Podrobně jsou techniky ovlivňování strachu rozpracovány v tzv. kognitivně - behaviorálním směru psychoterapie. Nemusí to ale být jediný způsob, úspěch terapie může více, než na směru, škole, kterou terapeut zastává, záviset na kontaktu, který odborník s dítětem nebo rodinou naváže, na důvěře, kterou u klientů vzbuzuje.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
myslím, že by mohla pomoci psychoterapie, tedy, zkuste najít někoho, kdo se zabývá psychoterapií a pracuje s dětmi, případně i s dalšími členy rodiny společně. Děti se opravdu učí vnímat události jako bezpečné nebo nebezpečné i podle signálů, které dávají blízcí dospělí, podle toho, jak cítí, že jejich blízcí vnímají svět.
Tento způsob řešení, „odnaučování“ nebo ovlivnění míry strachu pomocí psychoterapie, může vyžadovat větší časovou investici, ale má tu výhodu, že se dítě může nejen zbavit tohoto konkrétního strachu, ale může si osvojit mechanismy, jak se vyrovnávat se strachy vůbec. A tyto mechanismy může použít i v budoucnu, setká-li se s nějakou náročnou nebo ohrožující situací.
Holčičky bývají citlivější, vnímavější, mohou někdy reagovat úzkostí, která také, jak píšete, může dlouho přetrvávat a později mít i tělesné projevy, bolest hlavy, žaludeční nevolnosti, pocity závratí…
Logické vysvětlování opravdu pomáhá jen někdy a jen do určité míry, i proto, že pocity a jejich tělesný doprovod jsou v organismu ovlivňovány systémy, které jsou na rozumové kontrole do značné míry nezávislé.
Na druhou stranu určitá míra strachu je přirozený a potřebný obranný mechanismus, který v určitých situacích může i zabezpečit přežití. Není třeba strach potlačovat, spíš hledat přijatelnou míru a učit se jak s ním zacházet.
Například, bylo určitě rozumné, že jste byli v chodbě, kde Vás případně nemohlo pořezat sklo, a nezůstali v pokoji, ovšem, co jste tam dělali, to už možná mohlo být věcí dalšího rozhodování, tedy, zda tam sedět skrčení, když tam není okno, a tedy, teoreticky, nic vážnějšího tam nehrozí, nebo, zda jste si tam mohli udělat nějaké pohodlí, než to přejde… Na druhou stranu, velkou roli hraje i obeznámenost s podobnými ohrožujícími situacemi, takže lidé, kteří žijí v oblastech, kde se podobné „nepříjemné meteorologické události“ vyskytují opakovaně, jsou už na takové události zvyklí, míra pocitu ohrožení se tedy přirozeně většinou snižuje, a mohou mít už i naučené způsoby, jak celou událost přečkat více „v pohodě“, tedy reagují jinak, než lidé, kteří nějakou živelnou pohromu prožijí jednou, dvakrát za život. To je přirozené.
Mnohem problematičtější z psychologického hlediska bývá, když někteří lidé, z nějakého důvodu, strach necítí, nevnímají možné ohrožení.
Dalším řešením, které je na místě u silných úzkostí, kdy se úzkost začne přenášet do mnoha životních situací, případně se objevují stavy paniky, může být předepsání medikace. Medikaci může předepsat psychiatr.
Někdy se kombinují oba přístupy, což bývá, u velmi silných počátečních úzkostí často nejúčinnější. Je dobré se v tomto případě podrobně zajímat o předpokládané účinky léků, vhodnost pro děti, dávkování, předpokládanou dobu užívání…
Kontakty na psychology, zabývající se dětskou psychoterapií i na psychiatry, najdete v telefonním seznamu, většinou v oddílu věnovaném zdravotnictví. Někteří psychiatři se také zabývají psychoterapií, takže mohou výhodně kombinovat oba přístupy.
Psychoterapie, na rozdíl od psychologie není zaměřena na diagnostiku, tedy, např. na zjištění míry úzkosti pomocí testů, i když to může být součástí vstupního vyšetření, ale na práci s dítětem, která je déledobější, a může probíhat pomocí rozhovorů, řízené hry, mohou být zařazeny výtvarné techniky, nácvik relaxace, nebo přímé „odnaučování“ konkrétního strachu, pomocí představování si ohrožujících věcí, situací, ve chvíli, kdy je dítě v bezpečí, a, například ve stavu relaxace, tedy uvolněném stavu. Podrobně jsou techniky ovlivňování strachu rozpracovány v tzv. kognitivně - behaviorálním směru psychoterapie. Nemusí to ale být jediný způsob, úspěch terapie může více, než na směru, škole, kterou terapeut zastává, záviset na kontaktu, který odborník s dítětem nebo rodinou naváže, na důvěře, kterou u klientů vzbuzuje.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
