Re: Hyperaktivita

Dobrý den Jano,
možná jste si představovala, nebo máte nějakou zkušenost, že se malé děti chovají jinak, než Vaše dcerka a jste tím zaskočena?
Děti jsou ale velké individuality už od malinka, co se týká temperamentu i tempa vývoje.
Podle Vašeho popisu si nemyslím, že by dcerka měla LMD, u těchto dětí se totiž objevují i některé problémy s vývojem motoriky, bývají spíš méně obratné. Roli při vzniku LMD může hrát, zjednodušeně řečeno, nějaká potíž v těhotenství nebo okolo porodu, nebo dědičnost. Podívejte se prosím do archivu, je tam řada příspěvků na toto téma. Starší odpovědi z této poradny, příručka Dr. Tyla i příspěvky z diskusních skupin. Svěřte se se svými obavami Vašemu dětskému lékaři, vidí mnoho dětí, může porovnávat, zda je to jen živější temperament nebo je třeba to nějak řešit. Poraďte se o péči o dítě, někdy ji lze zjednodušit, např. při nepoužívání mýdla není tak často třeba dítě mazat, někteří pediatři zastávají názor, že není dítě třeba koupat každý den…
Jak tak pročítám Váš dopis, neřekla bych, že jste špatná matka, spíš mi připadá, že jste asi hodně unavená matka.
V situaci, kterou popisujete, nejenže jste sama na dcerku, ale možná ani nemáte nějaký prostor, čas, který byste měla jen pro sebe, kdy byste si odpočinula, někam si vyšla…?
Píšete, že když si hrajete, je dcerka hotový andílek. A o to právě často u takto malých dětí jde, udělat z těch „otravných“ činností také hru nebo zábavu.
Aby ale člověk mohl vymýšlet zábavu pro druhé, zvláště pro děti, je většinou zapotřebí, aby sám byl uvolněný, v pohodě, aby se třeba také bavil.
Děti někdy mohou reagovat hyperaktivně v situaci, kdy cítí, že se maminka necítí dobře, nebo je obtížné s maminkou navázat kontakt. Malé děti jsou velmi vnímavé na poměrně jemné odstíny nálad, změny v matčině chování…
Píšete, že dcerčiny špatné nálady dost těžce nesete, co to znamená? Dal by se ten pocit nějak nazvat? Netrpělivost, obavy, únava, zlost, pocit, že už je toho moc…? Je někdy snazší to zvládnout, a někdy obtížnější? Dala by se, pokud by to tak bylo, vypozorovat nějaká důležitá okolnost, která to ovlivňuje? Co by Vám mohlo pomoci aby se to změnilo?
Co by se dalo dělat pro to, aby Vy jste se cítila lépe?
Píšete, že pracujete. Práce vyžaduje Váš čas, Vaše soustředění, aby „k něčemu byla“…
Dítě pro svůj zdravý vývoj zvláště v prvních letech potřebuje, aby nějaká známá, stálá dospělá osoba na ně měla čas, aby mohla reagovat na jeho potřeby, změny nálady, jeho způsob komunikace, aby mu zprostředkovala svět, jako místo, do kterého je fajn se narodit, pocit, že je v pořádku a přijatelné, takové, jaké je. A to opravdu může vyžadovat, většinu energie, kterou pečující osoba má.
Možná je příliš náročné, chtít teď zvládat oboje. Uvažovala jste o tom, že byste té práce na nějakou dobu zanechala?
Pokud je pro Vás významným finančním příspěvkem nebo je pro Vás důležité nevypadnout z profese, případně je práce pro Vás i zdrojem uspokojení , je to něco, co Vám dobře jde, máte tak kontakt s kolegy…, bylo by možné najmout někoho, kdo by Vám pravidelně pomohl s péčí o dcerku, případně ulehčil péči o domácnost?
Případně ještě jinak, co z toho, co se teď snažíte zvládat by šlo nejsnadněji „vypustit“?
Možná je naopak něco, co by mohlo do Vašeho rozvrhu přibýt, jako pozitivní prvek?
Očekávala jste, že to tak bude, že budete převážně sama na péči o dcerku? Přála byste si, aby to bylo nějak jinak? Bylo by možné něco změnit?
Někdy bývá mnohostranně dobrým řešením, najít si přítelkyni(ě) s podobně starými dětmi.
Sedm měsíců, navíc, je doba, kdy dítě dorostlo do takového stupně zralosti, že si je schopno uvědomit, že něco je známé, „moje“, a tedy bezpečné, a něco je „cizí“ a tedy může být potenciálně nebezpečné. Je to důležitý pokrok, ale, dítě v tomto věku opravdu na mamince velmi lpí, někdy doslova „visí“. To chování, které popisujete, kňourání, když se jen trochu vzdálíte, je pro toto období charakteristické a naprosto přiměřené. Později to zase ustoupí, ba často přejde ve snahu vzdalovat se z matčina dosahu, prozkoumávat i vzdálenější prostor, ale teď by nebylo vhodné, chtít dítě nějak „otužovat“ a osamostatňovat.
Doporučuji koupit si třeba knihu Co, kdy a jak ve výchově dětí, od pana prof. Matějčka. Upozorní Vás i na další důležitá vývojová období a charakteristické chování k nim příslušející.
Někdy se také může stát, že se ten, kdo má takto dlouhodobě pečovat o dítě, reagovat na jeho potřeby, tedy většinou maminka, která má malé dítě, „potká“ s nějakou svojí potřebou, která není naplněna, a je tedy velmi obtížné ji u dítěte rozpoznat nebo na ni přiměřeně reagovat. Nebo se setká s něčím, na co neumí reagovat tak, jak by si přála, protože se to neměla kde naučit… To mohou být velmi náročné situace.
Toto je pouze reakce na dopis, souhrn nápadů, otázek pro Vaše vlastní přemýšlení, a nevím, jestli je to dostačující. Možná by bylo užitečné si o svých pocitech, trápeních… s někým popovídat, možná s maminkami v diskusní skupině tady na Rodině, možná zkusit některou z linek důvěry, čísla jsou v telefonních seznamech. Ne proto, aby Vám někdo radil, ale proto, že si někdy člověk během takového rozhovoru může zformulovat, co je vlastně ústřední téma, jestli je jedno nebo je jich víc, jak by mohl postupovat, odkud začít, zda chce něco měnit, nebo stačí si občas popovídat…
Bude-li se Vám chtít, dejte vědět, jak se situace vyvíjí.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová