Re:Změna chování 3leté dcery

Dobrý den, Alice,
jestli jste to ještě neudělala, podívejte se prosím do starších odpovědí věnovaným dětem ve věku Vaší dcerky.
Další zajímavé postřehy k tomuto tématu, pokud jsem dopis pochopila správně, najdete např. v knize Rodina a jak v ní zůstat naživu, R. Cleese, R. Skynner, vydané v nakladatelství Portál.
Období vzdoru, prosazování vlastních názorů, je v tomto věku zcela přirozené, navíc to, že dítě do tohoto období dospělo, prozrazuje, že dosavadní vývoj probíhal tak, že mohlo dozrát k tomuto vývojově žádoucímu a potřebnému stupni.
To, že se toto chování objevilo právě v době, kdy u Vás jsou nebo byli na návštěvě prarodiče může být způsobeno tím, že zahrnuli dcerku mnoha láskyplnými projevy, velkým zájmem, a pravděpodobně, jak je také určitou výsadou babičkovství a dědečkovství, kontakt s dcerkou je těší a dělá jim radost nejen když holčička dělá věci, které Vy rodiče uznáváte jako žádoucí, ale i když holčička zlobí, rošťačí…
Maminky a tatínkové bývají často nejen láskyplní, ale i nároční, někdy trestající, vyžadující… Na rozdíl od prarodičů mají a cítí, zvláště, jde-li o první dítě i velkou zodpovědnost, obavy, aby dítě bylo, podle jejich představ dobře vychované…
Dcerka se teď tedy má, ve své přirozené potřebě po určité nezávislosti na Vás a potřebě se vůči Vám vymezit jako samostatná bytost se svou vlastní osobností, názory, přáními…, o koho opřít.
Snadněji, než kdybyste byly jen spolu, unese, že se zlobíte, protože je tu někdo, kdo ji přijme i tak a ona nezůstane sama. Děti v tomto věku mohou maminku testovat, jak zareaguje na projevy jejich psychické samostatnosti, jejich vůle. Ale zároveň jsou na maminku velmi „vnitřně“ a zatím i existenčně vázané. „Samota“, která může vzniknout ve chvíli, kdy se maminka zlobí, odmítá dítě, může být za určitých okolností pro dítě tolik neúnosná, že dítě své osamostatnění „neuhraje“.
To, že se na ně maminka zlobí, nemluví na ně, důsledně každý projev „vzdoru“ potrestá, oplácí mu chvíle, kdy ji „nechtělo“, může být pro dítě informace ve smyslu „maminka mi dává signál, že to není bezpečné, když něco dělám po svém, jinak, než to chce ona, nemělo bych mít přání, věřit svým potřebám, to, co říká maminka je lepší…“ Toto může později ve vývoji být velkou překážkou, ve školním věku třeba pro možnost být samostatný, věřit si, později navíc pro možnost opravdu dospět, přijmout vlastní zodpovědnost za svůj život.
To, že si dcerka s Vámi nechce hrát, a řekne to, to je v pořádku, ona si přece opravdu nemusí chtít s Vámi hrát zrovna ve chvíli, kdy přijdete Vy s tímto návrhem. Ten nejužší vztah, který jste měly v době, kdy byla maličká, už se mění, začíná se, zatím jen trochu, uvolňovat. Pro maminky to někdy může být těžké.
Když Vás posílá Vás pryč, plive pití, případně Vám řekne, že jste jí kostky ukradla (plný obsah toho tvrzení samozřejmě ještě nechápe), i to jsou projevy, které Vás myslím nemusejí až tak zásadně znepokojovat, a k tomuto věku patří, i když chápu, že mohou být zraňující nebo rozčilující a někdy vyvolají spontánní rozzlobenou odezvu.
Maminky, které by se podle psychologů, kteří vývoj komunikace a vztahů mezi maminkami a dětmi zkoumají daly označit jako „dost dobré“, dítěti jeho odmítnutí nevracejí, neoplácejí. Ve chvíli, kdy dítě projeví samo zájem o kontakt, reagují vstřícně.
Ale, samozřejmě, nelze se na potřeby tříletého dítěte naladit tak dobře, jako když bylo dítě maličké, a občas mají maminky také prostě, vedeny svými dospělými zkušenostmi jinou představu o tom, co by mělo dítě udělat, co je pro ně bezpečné, zdravé…, a někdy jsou i unaveny, mají moc jiné práce… Rodinný život přináší tedy dítěti zcela přirozeně i určitou míru neuspokojení, nepochopení, které, pokud ho není příliš moc je vlastně zdravé. Například je informací o tom, že lidé jsou rozdílní, a také o tom, že někdy se s někým shodneme, a za chvíli máme s tím samým člověkem na něco jiný názor…
Takže, třeba, je na místě, ohradit se, když Vás dcerka uhodí nebo kopne, zabránit dítěti, pokud se snaží silou si vynutit něco na druhých dětech ( ale i zabránit dítěti, chce-li běžet do silnice, chce-li sníst něco nebezpečného…)
Spíš než plácnutí na zadek, bych doporučila jenom důrazné „NE“, tohle se nedělá, nebijeme druhé lidi…, případně s tím, že dcerce podržíte ruku, kterou Vás chtěla plácnout. Ne bolestivě, jen pevně. Podle mých zkušeností to jako informace stačí. Někdy není úspěch okamžitý, navíc není ještě několik let možné čekat od dítěte, že se stoprocentně ovládne i když ví, co má a co nemá dělat. Ale většinou to dětem ujede opravdu jen v okamžiku velkého afektu.
Občasné plácnutí pravděpodobně zažilo skoro každé malé dítě. Děti se ale učí převážně nápodobou, nejen přímým „výchovným působením rodičů“, takže by se z toho plácání neměl stát zvyk. Podle mých zkušeností je poněkud problematické dosáhnout v této oblasti úspěchu, požadovat po dítěti, aby pochopilo, že nemá druhé lidi bít, kopat…, pokud rodiče pravidelně používají tělesné tresty nebo jiné postupy nerespektující osobnost dítěte jako rovnocennou bytost.
Je samozřejmě také možné, že prarodiče při vycházce, o které píšete, řekli i něco, co si dcerka vyložila nějak dětsky po svém, a ovlivnilo to její jednání, ale myslím, že tomu se nelze u žádných babiček a dědečků zcela vyhnout. Spíš jde o míru toho všeho, a někdy je dost těžké, a i individuální, rozhodnout, kdy už se otevřeně ohrazovat, a kdy to nechat tak. Záleží jistě i na častosti návštěv.
Přeju hodně pohody a síly pro Vás a hodně trpělivosti s tou malou osamostatňující se bytostí
Mgr. Silvie Nedvědová