| Anadar | 
 |
(16.10.2024 12:27:21)
Umíráme všichni,jenomže si to většina ještě nepřipouští. Ale tady není pochyb,že se blíží konec.
Známe se od VŠ.Každá bydlíme v jiném koutě republiky,za mlada jsme si psávaly,po ukončení VŠ jsme se navštěvovaly,viděly vyrůstat svoje děti. Nikdo netušil nic zlého.Když jsem jí před dvěma lety na jaře přála k narozeninám,trochu se odmlčela a povídá:tak já ti to povím,mám nádor na plicích a nedá se to operovat. Cožéééé? Pro představu-nekuřačka,žije teplou půlku roku na horách,vzorná životospráva-to kvůli manželovi,který je kardiak. Šok pro všechny.
Ze začátku to vypadalo dobře,dostala biologickou léčbu,nádor se zmenšil,ale nezmizel(dodneška si říkám,zda si jí opravdu onkolog troufl říct paní XXX,do léta to bude pryč,to snad nemohla být pravda).Pak už se moc nesvěřovala,stáhla se do sebe a já nevyzvídala, byly to někdy hrozné odmlky v konverzaci.
Letos v létě jsme ji s mužem navštívili,to mluvila hlavně o trombose,co ji postihla nedávno v lýtku a z jejího muže informace nevypadla žádná(vídíš, kašle),tak jsem nenaléhala. Na konci léta jeli do zahraničí za synem, postovali na FB,říkala jsem si ,je to dobré. Psala jsem jí o povodních,protože v roce 1997 měli vyplavený sklep. Prý jsou v pořádku.Minulý víkend jsem se stavila u jiné spolužačky,která taky bojuje s vážnou nemocí a proto spolu ty dvě víc komunikovaly,společné zkušenosti je sblížily a povzbuzovaly se navzájem. A byl to šok. Přítelkyně se v už cizině necítila dobře a po návratu se zjistila velká progrese nádoru.Měla následovat chemoterapie,ale nedošlo na ní,má špatné laboratorní výsledky.Tak leží na onkologii,špatně se jí dýchá a čeká na zázrak.
A já marně přemýšlím ,jak s ní dál komunikovat. Jak jsem psala výše,uzavřela se. Uvažuji o návštěvě ve špitále,ale cosi mi říká,že nebude mít chuť mě přijímat v noční košili.
Psávaly jsme si kdysi dopisy,zvažovala jsem obnovit tradici v mailech,ale kde hledat témata,skoro všechno je výbušné. Nevím,jak se k tomu postavit. Kdybychom bydlely ve stejném městě ,občas zaskočím na kafe,potlacháme,třeba s ní něco vypadne,zapředeme vážnější rozhovor,ale když k ní přijedu teď,přes půl republiky,bude jasné,že se s ní vlastně loučím. A ona myslím stále ještě doufá.Koneckonců lékaři nad ní hůl ještě nezlomili
Tak mi poraďte
|
| CisloPi | 
|
(16.10.2024 13:43:47)
Mail nebo papírový dopis o běžných věcech. Kdysi jsem to takto měla s jednou skvělou kolegyní.
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(16.10.2024 13:54:03)
mrkni na stránku umirani.cz, je tam spousta užitečných rad i co se týče komunikace s umírajícími.
jinak nevím, co máš dělat. když si představím sebe a své blízké kamarádky, tak já bych se sebrala a za kamarádkou jela. Udělala bych si výlet na víc dní, našla si tam nějaké airbnb, a každý den za ní zašla, podle toho, jak moc by byla unavená, tak třeba i jen na půl hodinky. pokud by chtěla rodina nějak podpořit, tak bych to udělala, třeba jen poslouchala. ale já jsem prostě taková.
|
|
| Monika |
|
(16.10.2024 14:03:31)
No, asi bych jí napsala zprávu cca ve smyslu, "mluvila jsem s A., říkala, že jsi v nemocnici. Jak Ti je? Myslím na Tebe, dej vědět, jak se daří. U nás nic nového (nebo u nás je nového, že ...) Jestli se to hodí, zavolala bych, drž se ..." A pak dál podle reakce ... Pokud by neodpovídala vůbec, zkusila bych ještě kontaktovat tu druhou kamarádku nebo manžela, jestli máš kontakt, ale kdyby to vypadalo, že o komunikaci spíš nestojí, nechala bych to holt být, co by se dalo dělat. Pokud jde o případnou osobní návštěvu, fakt si myslíš, že problém by byl v tom, že bude v noční košili? Spíš třeba nebude mít sílu/chuť o své situaci mluvit nebo maximálně jen s někým. A nebo bude ráda za každou návštěvu/zprávu/telefonický hovor ... Těžko říct, každý je jiný a nikdo si neumí představit, co bude sám chtít, až to půjde ke konci ...
|
|
| Anadar |
|
(16.10.2024 14:16:15)
Děkuji za návrhy
Mail s obyčejnými věcmi by asi šel zformulovat.
Návštěvu zvažuji spíš až bude doma(v hospicu,ale tam ještě nejsme),zatím jí asi občas písnu do messengeru,možná mě to navede dál
Server umírání.cz jsem už navštívila taky
|
|
| Merylin5 | 
|
(16.10.2024 15:18:12)
Nechala bych to tak nějak plynout, kdyby ona stála o intenzivnější kontakt, tak by ho navázala. Rozloučit se dá i v duchu.
|
|
| Markéta |
|
(16.10.2024 16:07:47)
Já bych jí prostě zavolala, buď to zvedne, nebo ne.
|
|
| Markéta |
|
(16.10.2024 16:12:57)
A jestli uvítá návštěvu bych se jí prostě zeptala. Bohužel jsem na sklonku léta strávila 4 týdny v nemocnici a návštěvy mě držely nad vodou. Pravda, byla jsem tam s úrazem a že je to beznadějné jsem si myslela jen asi první dva dny. Každopádně jsem byla šťastná, že mám tolik kamarádů a rodiny a že si našli čas mě v nemocnici povzbudit.
Když byly 2 moje kamarádky v nemocnici na operaci kvůli rakovině, zeptala jsem se jich, jestli chtějí navštívit - nechtěly, tak jsem tam nešla.
|
|
| Fern |
|
(16.10.2024 16:16:52)
Ja bych ji zavolala/napsala, jestli za ni mohu prijet do nemocnice na navstevu a uvidis. Mozna bych ji radsi napsala,at ma cas se ona rozmyslet,popremyslet o tom.
A pokud se domluvite,ze jo,tak bych si s manzelem udelala trebas 3denni vylet,kdyz je to takova vzdalenost.
Kdyz prijde vazna nemoc,tak se cloveku zmeni priority, najednou se logicky objevi propast mezi zdravymi a nemocnymi,to je logicke si myslim a neni dobre v tomto smeru tlacit na pilu a chtit,at se nemocna kamoska chova stejne jako kdyz byla fit .
Zivot se musi brat tak,jak prichazi...
|
|
| Renka + 3 | 
|
(18.10.2024 10:38:02)
Jak píšou ostatní, napsat, zeptat se, zda by stála o návštěvu. Moje kamarádka zemřela loni na rakovinu prsu a poslední dva měsíce už nechtěla žádný kontakt kromě manžela a blízké rodiny. Měla taky už velké bolesti, kdy náplast na týden působila jen dva-tři dny. Už neměla ten zájem si s někým psát a zřejmě už i chtěla, aby to trápení skončilo. Ty jako přítelkyně už v této chvíli nic udělat nemůžeš, pokud na kontakt nemá náladu.
|
|
| angrešt |
|
(18.10.2024 21:01:53)
Anadar, je to náročná situace.
Když se v situacích nějakým způsobem (komunikační náročností) podobnejch ocitám, tak - to prostě dotyčnýmu řeknu. Přesně tak, jak to tady píšeš. Resp. já jsem já a Ty jsi Ty, takže každá přemýšlíme a mluvíme jinak, ale prostě dotyčnýmu člověku řeknu přesně to, co mu v duchu říct chci já, sama za sebe, ne to, co mám pocit, že by odpovídalo konvencím.
Řeknu mu, že jsem nejistá, jak bych měla v téhle chvíli jednat, a že bych ráda, aby to bylo způsobem, který bude příjemný tomu člověku. A snažím se bejt opravdická. Nerozmazávám svoje tápání ve složitý situaci nadměrně, ale zároveň ho neschovávám za fráze, za křečovitý jednání, za tabuizaci náročnejch témat...
Když mám svuj vnitřní pocit, že bych v tuhle chvíli pro toho druhýho člověka ráda udělala něco pro něj dobrýho, tak si nejdřív ve svý hlavě přeberu, co mě k tomu pudí. Pokud najdu, že chci něco dělat předevšim kvůli sobě (typicky "horečné pomahačství" a dobroserství, to je můj problém, se kterým bojuju furt :) ), tak v tu chvíli nic neudělám a nejdřív nechám trochu utříbit svoje motivace. A ve chvíli, kdy já sama cítim, že tu věc - kontaktování, nabídku návštěvy, nabídku větší intimity v hovoru o vážné věci... - chci udělat proto, že jsem se v rámci svejch možností snažila představit si tu věc očima druhýho člověka a vidim, že to chci fakt udělat z náklonnosti k němu, tak - se ho prostě zeptám. Řeknu mu, že si uvědomuju, že asi prožívá závažnou situaci a že netuším, jaké to pro něj je právě v týhle chvíli, že bych ho ráda podpořila, protože mi na něm velmi záleží, a že bych to ráda udělala způsobem, kterej je příjemnej jemu. A že mi moc pomůže, když mi řekne, jaká forma podpory by mu vyhovovala. U lidí, u kterejch třeba vim, že navíc mají depresi a je pro ně těžký si o cokoli říct, ještě navíc nabízim možnosti. Třeba "Bylo by ti příjemný, kdybych tě navštívila o víkendu? Nebo by ti bylo příjemnější třeba, kdybychom spolu třeba jen držely telefonní hovor a přes něj spolu mlčeli? Nebo by tě třeba potěšilo, kdybychom spolu plánovali něco radostného, co se teď blíží, třeba nějaký svátek?" ...... prostě cokoli, co bych sama v sobě byla ochotna tomu druhýmu člověku doopravdy nabídnout a potom i reálně udělat.
A nejtěžší pro mě bejvá přijmout, když ten druhý nic nechce :) Ale právě i "nic nedělat proti vůli dotyčnýho" může bejt někdy největší dar druhýmu.
Co se technický stránky týká, když zmiňuješ telefonování, přímou návštěvu, psaní... tak v tomhle směru používám to, co máme s dotyčným nastavený jako poslední zaužívaný komunikační kanál. Když jsme spolu v době před náročnou situací psali přes messenger, napíšu přes messenger. Když jsme se převážně navštěvovali osobně, domluvím si obvyklým způsobem osobní návštěvu a tam tohle řeknu osobně. Když jsme si telefonovali, tak zavolám. Lovení způsobů z doby, kdy jsme se poznali, by mi už přišlo pro tu chvíli křečovitý. A cokoli, co pro mě v takovejch situacích zavání křečovitostí, je pro mě - to už o sobě vim - to nesprávný. Znamená to, že se mi do toho tlačí nějaký pocity vhodnosti, nevhodnosti, mělobysů a nemělobysů...
Ale to jsem já. Ty to můžeš cítit jinak. Celkově myslim, že je hlavně dobrý se nebát svýho strachu z takovejch situací, no. Přeju, ať to zvládneš hezky pro vás obě 
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)