Koliha velká |
|
(13.2.2018 21:03:25) Nevím, jak u dětí, já jsem dostala diagnózu až pomalu před čtyřicítkou Ono je to asi o tom, jak moc dítě neprospívá, jaké má problémy a co je potřeba řešit. Pokud je to tak komplikované, že je třeba si ve škole na to sednout, potřebuje asistenta, IVP atd., tak to asi není důvod s vyšetřením v Nautisu váhat. Pokud tohle není tak palčivý problém, diagnostika se asi taky hodí, pak je na rozhodnutí rodiny, komu diagnózu sdělí, puberťák do toho má taky už co mluvit. Já sama nedokážu vůbec odhadnout, jak by se odvíjel můj život, kdybych měla diagnózu už jako dítě a měla různě upravený režim, než když jsem se musela sama probíjet věcmi a záležitostmi, které jsou pro ostatní samozřejmost a musela tak zvládat vše stejně, jako ostatní lidé.
|
Koliha velká |
|
(14.2.2018 0:42:50) Vrrtak, já jsem se plácala po psychiatrech od dvaceti, jen co jsem vypadla z domu, ale ta trocha osvěty a nápad, o co by mohlo jít, přišel až takto pozdě. Ještě před dvaceti lety jsem se ptala jednoho z nestorů české dětské psychiatrie, zda existují nějaké "mírnější" formy autismu, protože mi popis poruchy přišel něčím strašně blízký, ale já mluvím, nekývu se v koutě a nejsem retardovaná, že Odpověděl mi, že možná ano, ale neví se to, nikdo to nezkoumal. Co k tomu říct. Já jsem holka, takže ty projevy navenek jsou jiné, nemám ADHD, poruchy chování, výbuchy agresivity, či nápadné zájmy, jako je často v popředí u chlapců a pasivní dívky tak často úplně uniknou podezření a diagnóze. Já jsem během dětství trpěla spíš výraznými úzkostmi, nesnášela jsem pozornost okolí, měla jsem špatné výsledky ve škole (ne kvůli nedostatku inteligence, ale když mne vyvolali, nedokázala jsem promluvit, takže zase za pět, sedni si, proč bych se teda učila). Bylo mi to kladeno za vinu, že dělám naschvály apod. Jenže i po léčbě úzkostí a dalších sekundárních poruch jsem měla pocit, že je pořád něco špatně a těžce nedotahuju okolí i v naprostých trivialitách. Pořád jsem na každodení styk s lidmi musela vynakládat abnormální množství energie, až jsem před pár lety začala zase padat do (autistického) vyhoření. Když mi dali definitivní diagnózu (a to jsem ani pomalu do toho Nautisu nemusela chodit, stačil pohovor s manželem), na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou stranu mi to bylo líto, že je to vrozený handicap a není to jen získaný deficit, který se dá odstranit, takže na některé věci fakt nikdy v životě nebudu mít. Ale kdo má všechno, že jo.
|
|
Koliha velká |
|
(14.2.2018 0:58:14) V dospělosti je život s PAS lepší, aspoň pro mne, mám daleko větší vliv na svůj život a nejsem už takovou obětí dospělých a kolektivu, ovlivním, co budu jíst, do čeho se obleču, jak budu trávit volný čas, mám víc soukromí než v původní rodině. Jako na dospělou si také míň lidí dovolí na mne povykovat, samozřejmě záleží na tom, kde se člověk pohybuje, já pracuju v akademické sféře a jistá výstřednost či nezvyklý humor se tu daleko víc toleruje. PAS se s věkem může zlepšovat, lidé vyzrávají, autisté samozřejmě také a leccos se naučí rozumem. Potíže samozřejmě zůstávají, ale mohou se měnit, některé vymizí, ale ve stresu se zase autista může dekompenzovat a objeví se něco nového, co třeba předtím neměl. Já mám jako dospělá třeba víc potíží s náhlými změnami a "prázdným" časem, než jsem měla jako malá, ale vzhledem k věku jsem si svých deficitů víc vědoma a mám větší kapacitu si s tím nějak poradit.
|
|
Bouřka |
|
(14.2.2018 9:43:38) Koliho, já bych řekla, že ono jde do určité míry o "trénink" a zvyk. Jako malej je holt jeden zvyklej, že není pánem situace, že se s ním smýká hodně podle ostatních, tak je na ty náhlé změny trochu víc připraven. V dospělosti si to začne upravovat víc podle sebe, navykne si na to, a pak ho náhlá změna o to víc vyvede z rovnováhy. Tohle bylo strašně těžký, když se mi narodilo první dítě. Po letech si zase zvyknout, že to fungování zase určuje někdo jiný. Trvalo to dlouho, než mě některé neočekáváné věci či narušení plánů zase přestali často výrazně vyvádět z rovnováhy. A poslední rok se to zase otočilo, opět to dávám hůř, ale vidím za tím to vyčerpání a stres. Ale ty sociální schopnosti se léty zlepšujou, řekla bych.
|
|
|