| 1kulička | 
 |
(8.1.2017 19:18:21)
Manžel mi nikdy takto přímo nevyhrožoval, ale už hodněkrát mi ublížil nějakým absurdním prohlášením, že jsem často přemýšlela, jestli mi to stojí za to. Mám celkem vysokou sebeúctu, tak jsem to jen tak nenechala a chtěla se i rozvádět. On pak pochopil, na jaké úrovni může se svou ženou komunikovat a i když to není 100% a pořád se nabalují i jiné problémy, tak máme vztah docela uspokojivý (zvlášť když srovnávám s tím, co vidím v okolí).
Ve tvém případě předpokládám, že jste spolu už dlouho, když máte děti a že tahle hádka byla spíš vyjímečná? Nebo vyjádření "ztratila jsem přehled, co je normální" znamená, že tě slovně napadá často? Dobré je, že se přijde omluvit a pokud to myslí upřímně, dalo by se s tímm pracovat. Ale nevím, jak to u vás opravdu chodí, poradila bych se s více lidma, co vás znají - třeba ho nevědomky urážíš na citlivém místě (což by nebyla omluva, ale prostor pro nějaké řešení).
|
| čtenář.ka | 
|
(8.1.2017 19:36:27)
Myslím, že jsi to trefila. Nevědomky jsem ho urazila na citlivém místě. Vím, že s ním musím jednat jak v rukavičkách, jinak rychle vybuchne. On ví, že rychle vybuchne, a tak se příjde omluvit.. Není to ideální, protože né vždy, yejména když jsem ve stresu, se mi chování jak v rukavičkách daří... Zpětně jsem si řkala, že jsem asi zase rýpla na citlivou notu... Ale ono je to těžké, protože citlivé věci mi přijdou snad už všechny, co se mi nelíbí. A jo, vytratila se asi i úcta.. nevážím si ho, za to, jak se umí naštvat a co mi umí říct... Ale přesto se pořád snažím s ním komunikovat a být na něj milá. Urážky mi nejsou vlastní (ikdyž ono jde asi o úhel pohledu, urazit můžu i výčitkou a nebýt u toho sprostá - což se mi podle něj děje)... Asi už jen tentokrát pohár přetekl...
|
| Lady V. | 
|
(8.1.2017 19:42:20)
Ctenarko, moje zkušenost s choleriky je taková, že na ně nejvíc zabírá hrubá záplata. Teda na jeho výbuch spustit ofenzívu s trojnásobnou vervou.
Nebývají na to zvyklí a reagují udiveně až zaraženě.
Chodit po špičkách? Proč?
Ať se po špičkách učí chodit on.
|
| čtenář.ka |
|
(8.1.2017 19:48:26)
No to já chodím po špičkách před tím, než ho naštvu, nechci ho našvat, nemám důvod, ale někdy mi příjde, že je samonaštvávací.. No a pak jak vybuchne tak pak už jsem jak kulomet, nejsem sprostá, spíš hlučná. A nejsem na to pyšná :-(
|
| Kudla2 | 
|
(8.1.2017 22:08:24)
Není normální muset se bát, že partnera naštvu.
Normálního člověka při běžným provoz takto naštvat nelze.
|
| čtenář.ka |
|
(8.1.2017 22:33:31)
Taky si říkám, ale to nejsou všechny dny. Umí nám být spolu i krásně, jen, poslední dobou ty jeho přestřelky mám v sobě dlouho a neumím odpustit... a toto byl poslední hřebík do rakve... asi...
|
| Ruth | 
|
(8.1.2017 22:51:10)
čtenářko,
pokud tě napadá myšlenka, že výhrou ve sportce bys vyřešila situaci a to odchodem - tak bacha, není ti s ním moc dobře. Nenech si všechno líbit, to jediný můžeš udělat. Sportku asi nevyhraješ, a neplánuj příští roky jako beránek, který nechá vlka na sebe štěkat (občas je hodný, to známe). Nic není buď-anebo.
Některá slova prostě padat nebudou.
|
|
|
| margotka78 alias shit-roller | 
|
(9.1.2017 7:00:58)
Přesně. Můj muž je nějaký cholerik, ale rozhodně se nemusím bát mu cokoliv říct nebo že bych kolem něj musela chodit po špičkách - to ani náhodou. Chodím jen když přijede z noční a potřebuje se vyspat, protože jsem empatická a chci. I když prý rozhodně nemusím.
Párkrát ( za 10 let) jsme spolu měli nějaký dost vyhrocený výstup, ale rozhodně to ve mně nezanechalo následky, že bych nemohla doma normálně dýchat, mluvit, dávat si pozor, co říkám a jak to říkám. My jsme impulzivní oba, takže skousnout něco sem tam musíme oba dva.
Pokud se s ním musí jednat v rukavičkách - tak to nevím, to už zavání nějakým sklonem k agresi či hodně hysterickou povahou - něco jako Kodet v Pelíšcích? To už by mě hráblo...
|
|
|
|
|
|
|
by se takto vyjádřil v případě, že bych prodala dítě na orgány, zapálila barák a přivezli mě domů ožralou a poblitou. Jenže on byl zvláštní případ, neříkal ani "doprdele"
. Ovšem pokud takto vyletěl, po tebou popisované situace, já bych snad asi i odešla. Normální to není. Jenže mně se to mluví, já bych sebe i děti uživila. 
Za sebe teda rikam, ze ja bych to nedala, chodit kolem neho po spickach a hlidat si slovicka, abych nahodou PT neurazila...
Pokud píšeš, že máte děti, je to určitě "trochu" složitější. Taková věc se ti teď stála poprvé po těch letech? Pokud ano, co ho tak "najednou" vyprovokovalo? Není v nějakém extra stresu (ne, že by to byla omluva, ale snad vysvětlení a šance, že po odeznění stresu se to už nebude opakovat)? Nebo je to dlouhodobá věc, případně se agrese stupňuje? Jestli se později omluvil a "snaží se" chtěla bych to řešit důkladněji, možná nějakou rodinnou terapií?
V její náručí
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Živý betlém
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)